Spring Hope [book 4]

Chapter 17

Amy p. o. v.

,,Beru na vědomí," řekl Sam a přitiskl své rty na ty mé. Přesně tohle mi chybělo. Samovy rty na těch mých, jeho dotyky, vlastně celkově jeho přítomnost. Nevím, jak dlouho náš polibek trval. Připadalo mi to jako věčnost.

Možná by vážně bylo jednodušší skočit Samovi kolem krku a zapomenout na všechno. Jenže je tu jedno velké ale. To, že se mi schovával a dělal ze mě totálního idiota mi přijde hrozné. To, že do toho zatáhl moji nejlepší kamarádku je taky docela sranda a já mu to nechci jen tak odpustit.

Odtáhli jsme se od sebe, ale ne moc daleko, protože se Samovo čelo dotýkalo toho mého. Sam se usmíval a já jsem dělala to samé, protože jsem se tomu úsměvu nedokázala bránit. Pohladil mě po tváři a chtěl znovu spojit naše rty, jenže já jsem se od něj odvrátila. Sam se na sobě snažil nedát znát zklamání a proto se jenom malinko usmál.

Rozhlédla jsem se po parku, který byl zahalený tmou. Jediným jasným zdrojem světla byla lampa, nedaleko od lavičky, na které jsme seděli.

,,Myslím, že by jsme si měli vážně promluvit," řekla jsem po chvilce ticha a uvažování o tom, jestli si mám tento večer užít a nebo vyřešit otázky, které bych už konečně chtěla vyřešit. Podívala jsem se na Sama, který se koukal do země. Když si všiml mého pohledu, jenom přikývl.

,,Máš pravdu," přikývl znova. ,,Jenom, nechtěla by jsi jít někam do restaurace nebo zpátky? Nechci, aby jsi nastydla," dodal. Byla opravdu zima.

,,No, možná bychom mohli zajít do jedné kavárny, která je kousek odtud," řekla jsem.

,,Jo, to zní jako dobrý nápad," usmál se. Oba jsme se zvedli z lavičky a zamířili jsme ven z parku. Sam měl ruce v kapsách. Zdál se mi být trošku nervózní, což se jeho povaze moc nehodilo. Více jsem si k sobě přitiskla jeho sako, které mi půjčil. Pousmála jsem se, když jsem cítila voňavku, kterou pořád používá pořád. Byla to příjemná vůně.

,,Ehm, není ti zima? Když tak si vezmi nazpátek to sako," řekla jsem. Sam ale okamžitě zakroutil hlavou a podíval se na mě varovným pohledem.

,,Ne, není mi zima," řekl rázně. Musela jsem se zasmát, protože jeho reakce byla vtipná.

Asi po deseti minutách jsme se ocitli před malou kavárnou, která byla několik metrů dál od divadla a našeho maturitního plesu. Sam mi jako pravý gentleman otevřel dveře. S úsměvem jsem mu poděkovala a vešla jsem dovnitř. V kavárně nikdo neseděl. Byla tu pouze stará servírka, která si náš pobaveně prohlížela. Bylo to asi proto, že jsme byli oblečení ve společenském oblečení. Já v dlouhých šatech a Sam v obleku. Objednala jsem si horkou čokoládu a Sam si objednal obyčejnou, černou kávu. Sedli jsme si do zadního boxu a chvíli jsme se každý věnovali svému nápoji.

,,Takže, co by jsi chtěla vědět?" zeptal se mě. Zadívala jsem se do jeho očích a zhluboka jsem se nadechla.

,,Co jsi dělal, když jsem odjela? Vím, že jsi byl na letišti," zeptala jsem se ho a sklonila jsme hlavu, protože jsem nevydržela se mu koukat tak dlouho do očí.

,,Popravdě? Myslel jsem si, že pro mě skončil život. Když jsem tě viděl, jak jdeš k letadlu, nevěděl jsem, jestli se to vážně děje nebo je to noční můra. Bohužel to bylo to první. Vážně jsi odešla," odpověděl mi a nevěřícně kroutil hlavou. Po tváři mi stekla slza.

,,Kdyby tam nebyl Paul ...," podíval se na mě.

,,Paul?" zeptala jsme se ho nevěřícně. Vzpomněla jsem si totiž na několik naších hádek, které jsme zažili kvůli tématu Paul. Sam se usmál a přikývl.

,,Jo, Paul. Docela jsme se skamarádili," zasmál se, když si všiml mého výrazu.

,,Tak to jo," řekla jsem jenom. Sam si mě pozorně prohlížel.

,,S Nadyou jsem to vyřešil," řekl mi z ničeho nic. Docela mě to potěšilo. Aspoň si to s tou mrchou někdo vyříkal. Bylo mi jenom trošku líto, že jsem to nebyla já, kdo jí pěkně do očí řekl, jaká to je kráva.

,,Ani si neumíš představit, jak bylo těžké od tebe odejít," začala jsem mluvit. Sam se na mě podíval a já jsem pokračovala. ,,Ale musela jsem jít. Nechtěla jsem se pořád koukat na to, jak si tě Nadya pomalu, ale jistě přivlastňuje. Jak s ní trávíš spoustu času, místo toho, aby jsi byl se mnou. To jak mě probodávala pohledem a snažila se být pro tebe ta nejlepší ... Strašně mě to unavovalo," vysvětlila jsem mu, ale na konci věty se mi hlas zlomil a já jsem vzlykla. Vybavily se mi pocity, které jsem měla pokaždé, když jsem se s Nadyou setkala.

,,Moc se ti omlouvám, že jsi se takhle cítila, Amy. Vážně jsem nic z toho nechtěl," objevil se vedle mě. Kleknul si ke mně a vzal do dlaní mé ruce. Jednou rukou mi otřel slzy a pohladil mě po tváři.

,,Odpustíš mi to, prosím?" zeptal se mě.

,,Já ... Ano, určitě ti to odpustím, ale nebude to hned. Musím se trošku vzpamatovat z toho, že jsi do svého plánu, jak mě nepotkat, zapojil i moji nejlepší kamarádku," odpověděla jsem mu.

,,Popravdě, já jsem ji nechtěl jako spojence. Jenže, ona se do toho zamotala úplně sama," namítl. Musela jsem se usmát nad představou Grace, která se hádá se Samem nebo Jackem.

,,Mám poslední otázku. To v tom klubu ... Byl jsi tam nebo ne?" zeptala jsem se.

,,Byl jsem to já," přikývl. Nic jsem mu neodpověděla. Pouze jsem se na něho koukala a poslouchala rádio, které v kavárně bylo. Najednou začala hrát písnička od Eda Sheerana, Thinking Out Loud.

,,Zatancuj si se mnou," vypadlo najednou ze Sama. Podívala jsem se na něj a zasmála jsem se.

,,Tady?" zeptala jsem se ho. Přikývl a zvedl se. Přitom mě vyzvedl ze židle a přitáhl si mě k sobě. Začal se se mnou pomalu pohybovat po kavárně.

V tuto chvíli jsem existovala jenom já a Sam, tančící v kavárně.

________________

Ahoj, všichni!

Chtěla bych Vám strašně moc poděkovat za 4K votes a 30K+ reads. ♥ 

Byla jsem strašně moc potěšená za Vaší odezvu u předchozího dílu. Jste neuvěřitelní! *-* ♥♥♥

Mám Vás strašně moc ráda. ♥♥♥♥