Messages [CZ - Calum Hood]

1.

Seděla jsem zachumlaná do hrubé deky na okenním parapetu a dívala se ven na ulici. Jelikož už bylo okolo půl desáté večer, byla obrovská tma. Jediným zdrojem světla byly pouliční lampy, takže jsem toho moc neviděla. Za celý večer jsem pouze zahlédla stín toulavé kočky a zamilovaný pár držící se za ruce, který šel pomalu po chodníku. Ani jsem nemohla pozorovat hvězdy, protože celá obloha byla zatažená.

Otráveně jsem si opřela hlavu o stěnu za sebou a přivřela víčka. Byla jsem celkem unavená, mamka mi celou neděli naplánovala, takže místo ležení v posteli jsem uklízela pokoj, vysávala a vytírala celý dům, žehlila a pekla perníkovou buchtu. Zbytek dne jsem strávila se svou půlroční sestrou, která mě jako vždy dostatečně zaměstnala. Jenže ještě jsem si nemohla jít lehnout.

Čekala jsem totiž, až mi napíše.

Mobil jsem držela v ruce od té doby, co jsem se sem posadila, abych nezameškala jeho zprávu. Měla jsem smrštěný žaludek nervozitou, bála jsem se, že na mě zapomněl, měl už totiž hodinové zpoždění. Nedokázala jsem si připustit, že by si na mě nevzpomněl. Snažila jsem se přesvědčit, že měl něco důležitějšího na práci.

Takhle vypadaly všechny večery, když mi slíbil, že mi napíše. Seděla jsem na parapetu, nervózně koukala z okna a přála si, aby se mi ozval. Během čekání jsem ještě přemýšlela nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby se mnou i mluvil a v reálu mě neignoroval...

Když mi v ruce mobil zabrněl, srdce mi začalo bít jako o závod. Vytáhla jsem ruce zpod deky a zapnula displej mobilu. Na domovské stránce se mi objevila známá profilovka, kterou si na Facebooku před pár týdny změnil. Já jsem Facebook moc nepoužívala, používala jsem jenom Messenger a to jenom, abych si mohla psát s ním a se svou nejlepší kamarádkou Emily.

Když jsem na zprávu nedočkavě klika, objevil se mi kratší text:

Ahoj :) Promiň, že píšu později, musel jsem ještě dopsat tu esej na zítra.

Věděla jsem to! Věděla jsem, že by se na mě jen tak nevykašlal. Vydechla jsem úlevou a rychle jsem mu odpověděla:

Ahoj. :) V pohodě. :) Jaký jsi měl víkend?

Když jsem dopsala, položila jsem mobil vedle sebe na parapet a pořádně se protáhla. Už jsem to chtěla udělat před půl hodinou, ale nechtěla se mi ze mě sundávat ta příjemně hřející deka. Teď, když už jsem v ní ruce neměla zastrčené, mohla jsem to konečně provést. Pak jsem se opět natáhla pro mobil, kde už na mě čekala další zpráva:

Jo, dalo se to. V sobotu jsme vyhráli zápas, ale to už ti možná říkal brácha...Co ty?

Převrátila jsem nad tou zprávou oči. Už několikrát jsem mu psala, že se se mnou brácha vůbec nebavil. A navíc, divila bych se, kdyby mu to sám brácha neřekl. Byli to dost dobří kamarádi. A navíc brácha se se svými pocity vůči mě nikdy netajil, prostě mě nesnášel a každý to věděl.

Můj brácha mi takové věci neříká. A moc dobře to víš.

Vlastně jo, vy to máte takové složité no...

Chtěla jsem mu napsat, že to složité vůbec nebylo. Brácha byl jen na mě a hlavně na mamku naštvaný kvůli tomu, že s námi musel bydlet. Před čtyřmi lety nás opustil náš debilní otec, který tehdy bráchovi nakecal, že ho vezme s sebou. Ale to on neudělal. Nechal ho tady s námi a šel si užívat života bez nás. A brácha si usmyslel, že to je naše vina. Bylo to šíleně dětinské, ale od té doby mu to prostě zůstalo. Teď už mu na tom asi tak nezáleželo, ale pořád se k nám choval tak, jako bychom mu něco s mamkou dělaly. Jenže než jsem si to všechno dala v hlavě dohromady, tak mi napsal druhou zprávu: