Messages [CZ - Calum Hood]

24.

Ve středu odpoledne jsem stála opřená o svou skříňku zachumlaná v kabátě a čekala na Caluma, až za mnou přijde a budeme společně moct jít na zastávku autobusu. On ještě obědval, protože po poslední hodině si ho zavolala paní učitelka matematiky a něco s ním řešila, takže šel na oběd později než obvykle.

Vytáhla jsem si z kapsy mobil a začala v poznámkách dopisovat dlouhý text, který jsem se chystala někdy později poslat Emily. Pracovala jsem na něm třetím dnem a pořád jsem měla pocit, že jsem se do něj nenapsala všechno, co jsem jí chtěla sdělit.

Ještě jsem si nebyla jistá, jestli jí to pošlu jako normální zprávu nebo jako email či dopis. Ale čím víc to obsahovalo slov, tím víc jsem se přikláněla k poslední verzi. Stejně jsem jí chtěla vrátit dva lístky na naši oblíbenou kapelu, které jsem od ni dostala na narozeniny. Uvažovala jsem, že jí dám obálku, v níž by byl popsaný papír plných mých slov a přiložila bych tam ty dva lístky.

To, že jí napíšu něco delšího, kde se vyjádřím k jejímu ignorování a přerušení našeho přátelství, jsem se rozhodla jednou v noci, kdy jsem nedokázala usnout. Nejdříve jsem jí chtěla napsat nenávistnou zprávu plnou sprostých slov a nadávek, ale to bych jí nikdy nedala přečíst. Cítila bych se blbě.

Nakonec jsem začala psát text, kde jsem jí popisovala, co pro mě znamenala, co jsem na ní měla ráda, co naopak ne, co jsem na ní obdivovala. Vylila jsem si prostě srdce. Už jsem se u toho několikrát rozbrečela.

Měla jsem totiž pocit, že jsem se s ní loučila. Vlastně to nebyl pocit, opravdu jsem se s ní loučila. Už jsem ztrácela naději, že se vše vrátí do normálu. Rozhodla jsem se, že budu silná a že se pokusím to překousnout, i když to bylo dost těžké.

Po pár řádcích, kde jsem zmínila její skvělý smysl pro humor, jsem raději mobil vypnula a schovala ho do kapsy, protože jsem ucítila, že se mi oči plnily slzami. Raději to dopíšu doma, kde na to budu mít klid a kde se budu moct vybrečet do polštáře.

Po pár minutách, co jsem se pouze dívala na své boty a snažila se na nic nemyslet, se objevil lehce zadýchaný Calum, který vypadal jako vždy naprosto úžasně.

"Ahoj, promiň, že mi to trvalo," pronesl, když ke mně došel. Okamžitě mě chytl za boky, nalepil se na mě a krátce přitiskl rty na mé rozpálené líčko.

"Ahoj," zašeptala jsem. Obmotala jsem ruce kolem jeho krku a následně jsem jimi zajela do jeho tmavých vlasů, které byly tak příjemné na dotek. Kdybych mohla, hrabala bych se mu v nich do konce svého života.

"Děje se něco? Vypadáš...smutně," podotkl a zkoumal mě pohledem.

"Nic se neděje, jen...jen už chci být doma," řekla jsem popravdě a pak si povzdechla. Byla to pravda. Nemohla jsem se dočkat, až přijdu do svého pokoje, kde se zavřu a nevylezu z něj do dalšího rána, kdy budu muset jít zase do školy.

Chtěla jsem co nejrychleji dopsat ten dopis, abych už to měla za sebou a mohla jí ho dát. Upřímně jsem doufala, že si jej přečte. A taky jsem doufala, že ho potom nevyhodí a někam si ho schová, protože jsem jí tam psala plno hezkých věcí. Opravdu jsem se snažila, abych jí tam vylíčila, jak moc jsem ji pořád měla ráda, přestože se už se mnou nebavila. Stále byla pro mě nejlepší kamarádkou.

"Tak pojďme, autobus pojede za pár minut," usmál se na mě a jemně mě pohladil po tváři. Přikývla jsem a také se pokusila o úsměv, i když mi dnes do smíchu vůbec nebylo. Přestala jsem se dotýkat jeho vlasů, on udělal krok dozadu a pak ke mně natáhl ruku, za kterou jsem se bez váhání chytila.