Messages [CZ - Calum Hood]

9.

Nikdy v životě jsem nebyla tak naštvaná. Byla jsem naštvaná na Noaha a jeho stupidní nápady, na jeho bezohlednost, na jeho nezodpovědnost, prostě na všechno, co se ho týkalo. A pak tu byl Calum, jeho nádherný úsměv a ty tři holky. Byla jsem úplně nepříčetná.

Ať už tohle skončí...

--

"Ten Calum," promluvila Johanna a já si vzpomněla, že tady vlastně byla se mnou, "vypadal sympaticky," pronesla a já se na ni otráveně otočila. Jasně že vypadal sympaticky. Byl to Calum.

"Hm," souhlasila jsem s ní a doufala, že se o něm dál nebudeme bavit. Momentálně jsem na to neměla náladu, byla jsem na něj naštvaná. Neudělal nic, co by neměl, ale prostě...ty holky...naštvalo mě to. Uvědomila jsem si, že bych s ním nikdy nemohla nic mít, protože jsem nevypadala jako ony. Já nebyla tak šíleně hezká a hubená a všechno...

"Odkud se s ním znáš?" zajímala se dál a já si povzdechla. Mé přání jako obvykle nebylo vyslyšeno. Snad s tím vyslýcháním za chvílí skončí.

"Je to můj spolužák," odpověděla jsem a rozešla se ke garáži, protože mi začala být zima a nechtělo se mi tady jen tak stát.

"To si děláš srandu? Vy máte ve třídě tak hezkého kluka? U nás jsou samí...divní, vypadají příšerně. Jako úplně příšerně ne, ale rozhodně hůř než Calum," oznámila mi a následovala mě. Zajímalo by mě, co by říkala, kdyby viděla mého bráchu...

"Ten tvůj kluk je ze tvé třídy?" zeptala jsem se troufale. Pak jsem si uvědomila, že to ode mě bylo trochu hnusné. A tak jsem se otočila a chtěla se omluvit, ale Johanna vypadala úplně v pohodě, jako bychom si povídaly o nejoblíbenějších seriálech.

"Ne, není. A už to není můj kluk. Byl ještě před pár minutami, ale teď už fakt není," řekla klidně. Chápavě jsem přikývla a pokračovala po chodníčku ke garáži. Pak jsem se snažila najít hrozně tajné místo na náhradní klíčky. Byly schované pod nenápadnou mističkou, kterou by člověk našel jen náhodou. Myslela jsem to vážně. Když jsme v tomhle domě byli jenom krátce a já potřebovala něco v garáži a zároveň nikdo nebyl doma, hledala jsem to tady hrozně moc dlouho.

"Tak pojď," řekla jsem Johanně a sama vešla do garáže, když jsem ji otevřela. Bylo to tam takové prázdné, když tam nebylo Danielovo auto. Nebylo tady nejtepleji, ale dalo se to přežít. Posadila jsem se na chladnější zem a opřela si hlavu o stěnu. Johanna si sedla hned vedle mě, pořád držela flašku v ruce.

"Víš, co je nejvíc na hovno?" začala najednou. Ani mě nenechala zareagovat a už pokračovala. "Já ho měla opravdu ráda, možná jsem ho i milovala, on je pro mě...vším," povzdechla si a otevřela flašku.

"To je mi líto," řekla jsem. Nenapadlo mě nic jiného. Nevěděla jsem, v jaké situaci se nacházela. Nikdy se mi to nestalo, nemohla jsem to posoudit.

"Měla jsi někdy kluka, Mio?" zeptala se mě.

"Ne," zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Byla to pravda, byla jsem skoro plnoletá a ještě jsem neměla kluka. A pak jsem měla být sebevědomá...

"Nikdy?" podivila se a já přikývla, na nic jiného jsem se nezmohla. Nerada jsem se o tomhle tématu s někým bavila. Připadala jsem si vždycky šíleně blbě. "Wow, to jsem nečekala."

"Proč?" podivila jsem se tentokrát já. Naštěstí nezněla tak, že by se mi chtěla posmívat, to bych asi psychicky nepřežila. Ne dneska.

"Já nevím, jsi moc hezká holka, a i když tě znám jen pár minut, jsi zatím moc fajn," odpověděla a já se na ni lehce usmála. Bylo to od ni hezké, i když jsem netušila, jestli to myslela vážně nebo ne.