Messages [CZ - Calum Hood]

20.

Byla sobota odpoledne a já seděla na tvrdé, dřevěné lavičce v obchoďáku v centru našeho města a čekala, až se objeví vyšší, tmavovlasý kluk, který by se tady za přibližně deset minut měl ukázat. Před dvěma dny jsme si naplánovali, že půjdeme do kina a strávíme spolu odpoledne a nemohla jsem se toho dočkat.

V ruce jsem držela kelímek naplněný voňavé kávy, který jsem si koupila cestou sem, a pomalu z něj popíjela výbornou tekutinu. Tento týden jsem pila hodně kávy, normálně jsem mívala jednu denně a někdy i žádnou, ale teď jsem si uvařila i dvě nebo dokonce i tři za jeden jediný den.

Bylo to tím, že jsem málo spala a jediná věc, která mě dokázala přes den nakopnout, byla horká káva nebo pořádně studená sprcha. Bez toho bych asi nebyla schopná normálně fungovat.

Příčinou mé nespavosti byla moje nejlepší kamarádka. Emily se každým dnem chovala čím dál tím víc divněji. Vůbec se se mnou nebavila, během školy pouze vedle mě tiše seděla, nejčastěji měla položenou hlavu na lavici a dívala se ven z okna.

Naprosto mě ignorovala. A já nechápala proč.

Nabízela jsem jí svou pomoc, snažila se ji utěšovat, dávala jí prostor, ale ona mě přehlížela. Vůbec si mě nevšímala. Už mi ani nedržela místo v autobuse. Anebo, když jsem byla v autobuse dřív než ona, sedávala si k úplně neznámým lidem, se kterým nepromluvila ani slovo místo toho, aby se posadila vedle mě.

Nerozuměla jsem tomu, co se jí dělo. Neměla jsem ponětí, co jsem jí udělala, že jsem jí donutila k tomu, aby se mnou vůbec nepromluvila. Přemýšlela jsem nad tím skoro pořád, ale nic mě nenapadalo. Neudělala jsem jí nic, kvůli čemu by se chovala takhle.

Psala jsem jí milion zpráv, volala jsem jí každou hodinu a doufala, že to zvedne a na druhém konci bude zase ta Emily, kterou jsem měla tak ráda. Ale tak se bohužel nestalo, vůbec mi hovory nebrala a na zprávy mi taky neodpovídala.

Každým dnem jsem se cítila hůř a hůř. Vzpomínala jsem na den svých narozenin, kdy mi řekla tak nádherné věci, když mi přála a dávala dárek. Také jsem vzpomínala na dny, kdy jsme se jen smály a ani jsme pořádně nevěděly čemu. Vzpomínala jsem na naše zážitky, které mi zůstanou navždy v paměti.

Brečela jsem. Brečela jsem každičký den. Ležela jsem v posteli, hlavu měla schovanou pod dekou a nechala téct proud slz, který se mi nahrnul do očí. Chtěla jsem svou nejlepší kamarádu zpátky. Nedokázala jsem si svůj život bez ni představit, byla pro mě hodně důležitá.

Ani Calum a jeho zprávy mi nedokázal zlepšit náladu. Bez Emily jsem byla jako bez své ruky. On se snažil, já se taky snažila, ale prostě se mnou nebyla žádná zábava. Pořád jsem jenom myslela na svou kamarádku a nedokázala si vysvětlit, co jsem udělala špatně.

Po tak náročném týdnu, kdy jsem naspala jen pár hodin a nevěnovala okolí pozornost, jsem byla vděčná za to, že mě Calum konečně vytáhl ven. Přesto všechno jsem se na něj opravdu těšila, jelikož ten týden jsme spolu moc nebyli. Já jsem byla moc uzavřená do sebe a Calum se věnoval mému bratrovi, ať už po něm chtěl cokoliv.

Tehdy v pondělí, kdy jsem se oficiálně stala jeho holkou, jsem s ním byla v podstatě naposledy. Během týdne jsme spolu mluvili maximálně dvě minuty, protože ho Noah pořád naháněl. Naštěstí jsme si domluvili to dnešní kino, jinak bych se bez něj asi zbláznila. Psaní s ním mi už nestačilo.

Zdálo se mi, že jsem měla všechno, co jsem si přála. Měla bych být teď nejšťastnější, co jsem kdy byla, ale nebyla jsem. Měla jsem svou nejlepší kamarádku, která ale nade mnou zanevřela, měla jsem další kamarádku, která ale byla posedlá svým klukem, a také jsem měla svého vysněného kluka, ale jeho nejlepší kamarád byl můj bratr. Všechno bylo tak na nic...