Messages [CZ - Calum Hood]

4.

Ve třídě byl šílený hluk, všichni se překřikovali. Byla přestávka před zeměpisem, takže všichni panikařili, že budou zkoušení, samozřejmě až na pár jedinců. Mezi ty jedince jsem patřila já a Emily. Obě už jsme byly zkoušené, takže jsme v pohodě seděly v lavici, v jednom uchu jsme měly sluchátko a pouštěly si písničky.

"Tahle je dobrá," uznala jsem a začala kývat hlavou do rytmu. Em ráda objevovala nové písničky, takže kdykoliv našla nějakou dobrou, tak mi ji hned druhý den ve škole nebo v autobuse pustila.

"Že? Hrozně se mi líbí," řekla s úsměvem a pokračovala v pobrukování písničky, jak dělala doteď. Přikývla jsem a zacpala si rukou druhé ucho, ve kterém jsem sluchátko neměla, abych hudbu slyšela zřetelněji.

"Tak ta byla skvělá," rozplývala jsem se, když skončila, "máš ještě nějakou takovou?"

"Jo, počkej, mám ještě-" přerušil ji bohužel zvonek, který oznamoval začátek hodiny, "pustím ti ji po zemáku," řekla a pak si povzdechla.

Ta hrozná ženská chodila přesně se zvoněním, takže nikoho nepřekvapilo, že ještě zvonek zvonil a ona už kráčela svým rázným krokem do třídy. Na sobě měla jako vždy ty příšerně hnusné šedé kalhoty, které jí vůbec neseděly, pak tmavou hnědou halenu s nějakým podivným vzorem. Vlasy měla stažené do prazvláštního drdolu a šlo poznat, že si je už tak týden nebo víc nemyla. Bylo to šíleně nechutné.

Když došla ke stolu, položila si tam své věci, pak předstoupila před mlčící třídu. Každý z nás už se stihl postavit a nehnout se. Pozorně si každého prohlédla, tedy spíš všechny vraždila pohledem.

"Dobrý den, posaďte se," prohlásila ledovým hlasem. A všichni jsme ji v tichosti poslechli. Posadila se na židli a začala zapisovat do třídní knihy před sebou. Podívala jsem se na Emily, která na ni vrhala podobný pohled, jaký ona házela na nás. Usmála jsem se a obrátila opět hlavu dopředu směrem k učitelce.

"Tak a budu zkoušet," vyřkla. Nikoho to nepřekvapilo, vždycky tohle říkala. Měla jsem pocit, že ve třídě nastalo ještě větší ticho, i když to vlastně ani nebylo možné. Všichni pozorně sledovali, jak si otevírala svůj poznámkový sešit a četla si očima seznam lidí. Já jsem byla v klidu, já už jsem zkoušená byla a navíc, učivo, které jsme teď probírali, nebylo těžké. Nebavilo mě, ale těžké to rozhodně nebylo. Byly i těžší věci.

"Tak třeba," začala a zvedla oči ke třídě, "Mary Watsonová," pronesla a celá třída si oddechla, tedy až na Mary, která seděla od nás přes uličku. Blondýnka zvedla nešťastně hlavu a polkla. Pak vstala a i se sešitem se vydala dopředu.

"Mezitím, než tady slečnu vyzkouším, si nalistujete stranu 34 a zpracujete otázky dole, pak se vás na ně zeptám," nakázala. Neváhala jsem ani chvilku a našla stranu, kterou po nás chtěla. Emily učebnici posunula doprostřed, protože ona knížky zásadně nenosila.

Při práci jsem poslouchala Mary, jak odpovídala na otázky. Ta hrozná ženská se ji ptala na těžké otázky a chudák Mary často nedokázala odpovědět. Bylo mi ji líto. Ve třídě už nebylo takové napětí jako před chvílí, všichni byli uvolnění, jelikož už je nečekalo zkoušení. Pořád bylo obrovské ticho, ale bylo to jiné ticho.

"Má milá, to bude za pět," prohlásila učitelka asi po deseti minutách trápení naší spolužačky. Poslouchala jsem ji celou dobu, na pětku to rozhodně nebylo. Na pár otázek odpověděla dobře, neviděla jsem důvod, proč by ji měla dávat pětku. Mary se dívala nešťastně do země, tohle si určitě nezasloužila, pětku rozhodně ne. Když se vracela ke své lavice, nevěřícně vrtěla hlavou.