Messages [CZ - Calum Hood]

25.

Noah zatáhl za kliku a otevřel dveře dokořán. Trochu odstoupil, abych na Johannu taky viděla. Hned jsem si všimla jejího typického úsměvu, který mě dokázal kdykoliv rozveselit. Ale když spatřila mého bratra, úsměv ji povadl a vytřeštila na něj oči.

"Nicku?!"

---

Okamžitě jsem strnula a otevřela pusu dokořán. Snažila jsem se tuto informaci zpracovat, ale bylo to nad mé chápaní. Stála jsem tam jak přikovaná, nemohla jsem ze sebe dostat ani slovo. Dnes toho na mě už tak bylo dost a teď jsem se ještě dozvěděla tohle...

"Panebože, ty...ty...ty nejsi...ty nejsi Nick. Ty jsi...ty jsi...Noah, panebože, ty jsi Noah," vydala ze sebe Johanna a schovala si obličej do dlaní.

"Johann," pronesl můj bratr jemně. Udělal dva malé kroky dopředu, natáhl k ní ruku a dotkl se jejího ramene.

"Nesahej na mě, vůbec se mě nedotýkej," ohradila se Johanna a setřásla jeho ruku. Noah ale její slova vůbec nebral v potaz, udělal další krůček k ní, natáhl k ní ruce a celou si ji vzal do náruče. Vytřeštila jsem oči a sledovala bráchovo divné chování, které mi k němu vůbec nesedělo.

"Johann," oslovil ji znovu a přitiskl si ji k sobě. Johanna nejdříve nereagovala, pak se ale vzpamatovala a snažila se ho odstrčit.

"Pusť mě, Nicku. Teda Noahu. Sakra, kdo vlastně jsi?" zařvala. Všimla jsem si, že jí pomalu stékala slza po tváři. Sklopila jsem pohled a vrtěla nevěřícně hlavou.

Johanna položila správnou otázku. Kdo vlastně Noah byl? Proč tohle všechno dělal? Proč se mi tak moc snažil ublížit? A nejen mně. Proč se snažil ublížit i lidem, na kterých mi tak záleželo? Co jsem mu udělala?

"Já...Johann, prosím, teď mě poslouchej," zašeptal brácha. Johanna se pořád snažila jej odstrčit, ale Noah byl na ni moc silný.

"Nechci tě poslouchat, neříkej mi vůbec nic. Všechno, co jsi dělal a co jsi mi říkal, byla lež. Co jsi to za člověka? Sakra, Nicku...teda Noahu, já...já tě mám zatraceně ráda. Chápeš to? Já tě mám ráda! A ty to celou dobu na mě hraješ! Víš, jak se teď cítím? Prosím, hlavně na mě nemluv. Už nikdy," řekla tak nahlas, že jsem si byla docela jistá, že to slyšeli i sousedi. Při jejím proslovu mlátila Noaha do ramene, ale on se ani nehnul. Nakonec z ni ruce stáhl sám a sklopil pohled. Johanna se beze slov otočila na patě a začala utíkat pryč.

Noah tam chvíli jen tak stál, neřekl ani slovo. Pak ale zvedl hlavu, promnul si obličej a vydal se za mou kamarádkou.

"Johann, počkej! Já...já tě mám přece taky rád! Nech mě to vysvětlit," utíkal za ní s těmito slovy. Stále jsem tam stála jako přikovaná a nebyla schopná se ani pohnout. Opravdu jsem teď dobře slyšela? Noah měl Johannu rád? Nebo to byla jeho další lež?

Když mi začala být zima kvůli otevřeným dveřím byla, konečně jsem se pohnula a zavřela je. Pak jsem se otočila a chtěla jít do pokoje, kde jsem se chtěla zavřít a zůstat tam po zbytek svého života.

Bylo mi hrozně. Tohle byl snad ten nejhorší den mého života. Tolik věcí jsem se dozvěděla, že mi bude ještě dlouho trvat, než to všechno zpracuji. Tedy pokud to vůbec někdy zpracuji. Zatím jsem takový pocit neměla.

Neušla jsem ani pět kroků a už jsem se zase zastavila. Zalapala jsem po dechu a posadila se na zem, kde jsem se opřela o zeď za sebou. Pokrčila jsem kolena, které jsem následně objala a nechala jsem téct slzy, které se právě dostaly na povrch.

Uvědomila jsem si, že jsem ztratila svou nejlepší kamarádku, kterou jsem měla neskutečně ráda, která byla léta pro mě velkou oporou. A teď jsem i ztratila svou kamarádku, kterou jsem si hodně oblíbila. Ještě jsem ji úplně neztratila, ale bylo mi jasné, že teď se mnou dlouho mluvit nebude kvůli tomu, co se právě dozvěděla. Budu jí ho připomínat.