Messages [CZ - Calum Hood]

21.

Šla jsem pomalu po chodbě a rozhlížela se okolo, jestli náhodou neuvidím Nicka Browna. Chytla jsem si popruhy batohu a dívala se po každém klukovi, který kolem mě prošel. Dnes už to byla třetí přestávka a ještě jsem toho kluka nezahlédla. Už mě to začínalo štvát.

Na chvíli jsem se zastavila, stoupla si na špičky, protože jsem neviděla přes dav lidí, který se do chodby nahrnul. Pak jsem si povzdechla, protože jsem znovu byla neúspěšná, a tak jsem se znovu dala do pohybu.

Ušla jsem pár kroků a udělala znovu to samé. Postavila se na špičky a rozhlížela se. Kdyby mě někdo pozoroval, musela jsem v jejich očích vypadat jako blázen. Ale s tím jsem si už starosti nedělala, stejně se se mnou tady kromě Caluma nikdo nebavil. A toho jsem taky nemohla počítat, protože se kolem něj pořád pohyboval Noah a na jeho reakci ohledně nás jsem ještě nebyla připravená.

Ještě před pár týdny bych do lidí, kteří se se mnou bavili, počítala i Emily, ale ta mě nadále ignorovala a odmítala se mnou jakkoliv komunikovat. Pořád jsem z toho byla hodně smutná, ale rozhodla jsem se, že jí dám čas. Možná se to zpraví. A nebo taky ne...

Z těchto myšlenek mě vytáhl blonďatý kluk, který stál u stěny, v ruce měl malý balíček chipsů a spokojeně jedl. Nevšímal si moc okolí, soustředil se pouze na chipsy. Vypadal zamyšleně. Postavila jsem se tak, abych si ho mohla pořádně prohlédnout. Bohužel ve výhledu mi bránili lidi, kteří kolem něj procházeli.

Ale přesto všechno jsem si všimla jeho blonďatých vlasů upravených nahoru, které Johanna tolikrát opěvovala. Měl na sobě modré triko tmavé barvy a černé upnuté kalhoty, takové, které nosíval i Calum.

"Můžeš mi říct, na koho to tady tak koukáš?" vyděsil mě Calum tak, že jsem leknutím nadskočila. Otočila jsem se na něj a snažila se rozdýchat to, co mi právě udělal. On se mi začal posmívat a já jsem ho lehce praštila do ramene.

"Nemůžeš mě takhle děsit! Málem jsem umřela," pronesla jsem a začala zhluboka dýchat.

"Tak na koho to koukáš?" zeptal se a ignoroval mou poznámku. Podíval se za mě a hledal člověka, který mě tak zaujal.

"Konečně jsem našla Nicka!" vypískla jsem a otočila se, abych mu ukázala člověka opřeného o zeď a pojídajícího chipsy. Pak jsem se vrátila pohledem ke Calumovi, který kluka pozoroval s nadzvednutým obočím. "Proč se tak díváš?"

"Nechci ti kazit radost, Mio, ale tohle není Nick Brown," ukázal rukou na blonďáka. Podívala jsem se zpátky na toho kluka a pak zase na Caluma, tenhle proces jsem pak zopakovala ještě tak třikrát. Musel to být on. Vypadal přesně tak, jak mi ho Johanna popisovala.

"A kdo to teda je? Hm? On určitě chodí do béčka, je to blonďák, podle všeho má modré oči a je vysoký a navíc...vypadá dost dobře, musí to být on," řekla jsem a rozhodila ruce do vzduchu, protože jsem z toho začínala být frustrovaná. Štvalo mě, jak jsem toho kluka naháněla tolikrát a ještě se mi ho nepovedlo spatřit. Takhle škola přece není až tak velká, abych toho kluka neviděla...

"Zas tak dobře nevypadá," zachmuřil se Calum a znovu si prohlédl kluka, o kterém jsme se bavili. Zasmála jsem se a pohladila ho po tváři, abych ho uklidnila, ale následně jsem ji zase stáhla, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem tohle mohla dělat na veřejnosti. Nebyla jsem si jistá, jestli Calum chtěl, aby lidé okolo o nás věděli.

Já jsem to chtěla i nechtěla. Kdyby se to vědělo, bylo by to pro mě lepší v tom, že bychom se nemuseli jen scházet ve škole až tehdy, kdy třída byla naprosto vylidněná, taky bych se nemusela na něj tajně dívat a přitom se bát, že mě nějaký spolužák uvidí a bude si ze mě dělat srandu.