Messages [CZ - Calum Hood]

28.

Stála jsem u své skříňky a zamračeně pozorovala hlouček holek, který se utvořil kolem Caluma. Každá z nich se poblázněně chichotala, popřála mu a taky ho objala. Tušila jsem, že to byl od nich záměr se seskupit kolem něj v blízkosti mé skříňky.

Dnes byl od začátku blbý den. Začalo to tím, že jsem lehce zaspala a ujel mi autobus, takže jsem musela jít do školy pěšky, protože další jel až za hodinu a půl. Pak mi nevyšly plány, co se týkalo mého překvapení. Chtěla jsem jít s Calumem bruslit, ale dozvěděla jsem se, že se místní zimní stadión uzavřel kvůli technickým problémům. Bezva.

A pak se děvčata rozhodnou, že mi pokazí den ještě více. Kdyby se postavily někde jinde, tak by mi to tak moc nevadilo, ale teď jsem byla nepříčetná. Měla jsem chuť tam přijít, vzít Caluma za ruku a táhnout ho od nich pryč. Ale to by bylo trapné, takže jsem je pouze nenávistně sledovala.

Odvrátila jsem zrak až tehdy, když mi někdo lehce poklepal na rameno. Neochotně jsem se na dotyčného podívala, protože očividně to nebyl Calum a kromě něj se se mnou ve škole nikdo jiný nebavil. Tušila jsem, že se mi to nebude líbit. A taky že jsem měla pravdu, protože to totiž byl můj bratr.

"Ahoj," pozdravil mě trochu nejistě a okamžitě se začal dívat okolo, jestli ho náhodou někdo nepozoruje, že se se mnou bavil.

"Ahoj?" vyslovila jsem to spíše jako otázku. U Noaha rozhodně nebylo normální, že by za mnou přišel a řekl mi 'ahoj'. Tady nebylo něco v pořádku...

"Jak se máš?" zeptal se pak, když se mi podíval přímo do očí. Nevypadal tak svěže jako vždycky, vypadal spíš ztrápeně a ztrhaně, což u něj pro mě bylo novinkou.

"Ehm...co to děláš?" zeptala jsem jej místo odpovědi. Opět jsem byla naprosto zmatená jeho chováním. Už jsem se v něm vůbec nevyznala a začínalo mě to štvát.

"Bavím se s tebou?" podivil se a zavrtěl si pro sebe hlavou. Pak se znovu začal rozhlížet, protože se bál, že ho někdo se mnou uvidí. V minulosti bych se z toho doma rozbrečela, ale jelikož jsem si zvykla, že se se mnou moc lidí nechtělo bavit, už jsem to tak neřešila.

"Odkdy se se mnou bavíš?" nakrčila jsem čelo a měřila si ho pohledem.

"Od teď? Prosím, nevyptávej se nebo odejdu," zachmuřil se a prohrábl si rukou své vlasy, se kterými dnes nic nedělal, protože vypadaly, jakoby právě vstal z postele.

"To by bylo super," pronesla jsem a odvrátila od něj pohled zpátky na hlouček holek, který se za takovou chvíli ještě zvětšil. Povzdechla jsem si a podívala se znovu na Noaha.

"Nebuď hnusná," zamračil se na mě.

"Proč ne? Ty jsi na mě hnusný pořád," podotkla jsem a nadzvedla obočí. Nechápala jsem, proč se zrovna dnes se mnou chtěl bavit a ještě k tomu ve škole.

"Mio..."

"Co potřebuješ?" zeptala jsem se raději, abych to měla za sebou. Začala jsem být opravdu nervózní z těch všech holek okolo mého kluka. Měl dnes narozeniny, no a co? Ať si hledají vlastní kluky, tenhle už byl zadaný!

"Vlastně nic, jen jsem si chtěl povídat," odpověděl a nervózně se usmál. Vytřeštila jsem oči a sledovala člověk před sebou. Kdo vyměnil mého bratra? Co se s ním stalo? Tušila jsem odpověď a to mi trochu dělalo starosti.

"Ehm...dobře. A o čem?" zajímala jsem se a přenesla váhu z jedné nohy na druhou. Rozhodla jsem se, že na něj nebudu protivná. Nechtěla jsem se chovat jako on, to mi nestálo za to.

"No...nejdřív...nejdřív bych se ti měl...omluvit. J-já vím, že to nebudeš...ehm...že to nebudeš brát vážně, ale jen chci mít dobrý pocit, že jsem ti to řekl. Omlouvám se, Mio," pronesl skoro neslyšně a následně sklopil pohled ke svým botám. Polka jsem a také vykulila oči. Jestli tohle byla další jeho hra, tak ho už oficiálně budu nenávidět do konce svého života, protože jsem mu to začínala věřit a to mě děsilo.