Messages [CZ - Calum Hood]

17.

Netrpělivě jsem čekala na Caluma, který se tady měl každou chvíli objevit. Napsal mi před pár minutami, že se blíží a že se mám nachystat. A proto jsem stála na chodníku před Johanniným domem, kopala do malých kamínku a přála si, aby tady už byl.

Johanna stále spala, když jsem odcházela. Předtím jsem s ní šetrně zatřásla a oznámila jí, že odcházím. Ona jen něco zamumlala a otočila se na druhý bok. Potom jsem vyběhla co nejrychleji z nádherného domu, protože jsem se nemohla dočkat, až ho uvidím.

Každou chvíli jsem se dívala na konec ulice, jestli ho náhodou nezahlédnu, ale zatím jsem ho neviděla. Přitiskla jsem si k sobě blíž kabát, jelikož mi začala být pořádná zima. Mrzly mi hlavně prsty na rukou, i když jsem je měla schované v kapsách.

Vytáhla jsem mobil z kapsy a koukla se, jestli mi nenapsal. Žádné zprávy mi od něj nepřišly. Trochu jsem si začala dělat starosti. Bála jsem se, že se tady někde ztratil. Nebo se nakonec otočil, šel domů a vykašlal se na mě.

Hlasitě jsem si povzdechla, sklopila pohled a znovu začala kopat do malých kamínků ležících na zemi. Rozhodla jsem se, že jestli se za chvíli neobjeví, zkusím mu napsat a potom půjdu domů sama. Sice jsem se dost bála, protože mi vždycky tma přišla děsivá, hlavně když jsem byla venku sama, ale nechtěla jsem tady mrznout.

Z mého přemýšlení, jak to všechno udělám a kudy všude bych šla, kdyby se Calum neobjevil, mě vyrušily ruce, které mě zezadu sevřely. Hlasitě jsem vyjekla a snažila se vyprostit s pevného sevření, ale to se mi nepovedlo.

"Mio, to jsem já," zasmál se Calum mé reakci a uvolnil své sevření. Otočila jsem se na něj a pořádně si ho prohlédla, opravdu přede mnou stál on. Ulevilo se mi, ale mé srdce stejně bilo vysokou rychlostí, protože jsem se pořádně polekala.

"Jak to že jsi přišel z druhé strany? Vždyť tam nic není," ukázala jsem na druhou stranu, kde stál pouze menší domeček a to byla konečná. Pak už tam byl jen malý, děsivý les, kterému bych se v noci rozhodně vyhnula, "a to máš za to," dodala jsem a praštila ho co nejsilněji do ramene, i když to nemohl cítit, protože měl na sobě teplou bundu.

"Za co?" zamrkal na mě. Moc dobře věděl za co, ale teď dělal nechápavého, což mě donutilo protočit panenky.

"Za to jak jsi mě vylekal. Víš, jak mi je teď hrozně? Musím to rozdýchat," řekla jsem a zhluboka se nadechla a následně vydechla. Potom jsem ten proces zopakovala ještě několikrát, abych se z toho dostatečně vzpamatovala. On mě stále pobaveně pozoroval.

"Promiň," dodal pak a snažil se své pobavení potlačit, ale moc se mu to nevedlo. Stejně se začal znovu smát.

"Ty si z toho děláš srandu, ale já jsem před chvíli z tebe málem umřela," pronesla jsem a on se začal smát ještě víc, "to není vtipné," dodala jsem ublíženě, i když jsem to tak nemyslela. Už mi bylo docela fajn, ale ještě před chvílí jsem z toho byla dost otřesená. Dost mě to polekalo, myslela jsem si, že mě chce někdo zabít nebo unést nebo další podobné, hrozné věci.

"Ne, opravdu promiň, Mio," omluvil se mi znovu. Roztáhl ruce, čímž mi naznačil, abych se k němu přiblížila a objala ho. Obmotala jsem ruce kolem jeho pasu a on si mě k sobě pořádně přitiskl, hlava mi poklidně odpočívala na jeho hrudi. Díky tomu jsem v podstatě úplně zapomněla, že mě před chvíli vyděsil.

"Už je to v pohodě," usmála jsem se na něj, když jsme se od sebe odtáhli. Úsměv mi opětoval a schoval si ruce do kapes od bundy. Udělala jsem to samé, protože mi opravdu mrzly prsty.

"Jdeme?" navrhl a já pouze přikývla. On udělal první krok směrem, kterým jsem sem brzy odpoledne přišla. Taky jsem se rozešla a udělala pár rychlých kroků, abych se ocitla přesně vedle něj.