Messages [CZ - Calum Hood]

13.

"No a takhle jsem potkal Vicky," dopověděl dlouhý monolog můj otec o tom, jak potkal svou snoubenku. My ostatní jsme seděli u stolu, tiše večeřeli a nepřerušovali jej. Já jsem ho ve skutečnosti ani neposlouchala, jen jsem se šťourala v jídle a myslela na svou postel, do které jsem se chystala hned skočit, až tahle hrůza skončí.

Nikdo jiný kromě taťky ani nemluvil, což se dalo pochopit, jelikož on nikoho jiného ani ke slovu nepustil. Vykládal nám všechny své "úžasné" příběhy, které zažil poté, co od nás odešel. Myslel si, že nás to zaujme, ale my jsme ho stěží poslouchali.

Čekala jsem, že aspoň Noah se ujme slova, protože on byl taťkovi dost podobný a taky miloval, když měl hlavní slovo. Ale i on seděl se sklopenou hlavou a jedl.

Mamka s Danielem seděli blízko u sebe, aby si byli navzájem podporou. Oba vypadali vyčerpaně a zdrceně, ale také otráveně. Bylo mi jich líto, mě bylo vlastně líto každého, kdo seděl u tohoto stolu, kromě taťky samozřejmě.

Victoria, jeho snoubenka, přesto všechno byla velice milá paní a musela jsem říct, že se mi zamlouvala. Působila sympaticky, ale bohužel to byla snoubenka mého otce, takže to mi na ní lehce kazilo dojem. Nechápala jsem, co tahle mladá, krásná žena viděla na mém hnusném, starším otcovi.

Nejvíce jsem litovala Emily a Caluma, že tady museli sedět a přetrpět tenhle trapný, příšerný večer. Kdybych byla na jejich místě, vstala bych a odešla.

"Noahu, hraješ pořád fotbal?" zeptal se bráchy taťka, když se nedočkal žádné odezvy na jeho velice dojemný příběh o tom, jak v baru poznal Victorii. Noah neochotně zvedl hlavu od talíře a otráveně se podíval na našeho otce.

"Jo," odpověděl krátce a pak znovu sklopil hlavu. Dal mu jasně najevo, že si s ním moc nepopovídá.

"Mohl bych se někdy přijít podívat?" zajímal se taťka dál. Čtyři roky se o nás nezajímal a najednou chtěl chodit na bráchovy zápasy...

"Ne," zamítl brácha, tentokrát ani nezvedl hlavu od jídla. Musela jsem si skousnout ret, protože mi to přišlo vtipné. Byla jsem tak zoufalá a deprimovaná z tohoto večera, že jsem měla chuť se tomu začít smát. Stával se ze mě blázen.

"Noahu," napomenula ho mamka tiše, aby se choval slušně. Slíbili jsme ji totiž, že se budeme chovat, jak nejlépe jsme mohli, ale ji bylo jasné, že se nám to nepovede. Každou vteřinou jsem čekala, kdy Noaha tohle ticho přestane bavit a na taťku vyjede.

"A to jako proč?" zeptal se taťka a nakrčil nechápavě čelo. Celý večer rozdával úsměvy na celé strany, ale najednou lehce zvážněl. Měla jsem pocit, že drama začínalo...

"Protože tě tam nechci," odpověděl klidně Noah a koukl se taťkovi do očí, nezapomněl se na něj dívat vražedným pohledem.

"Ale já jsem tvůj otec-"

"Už ne," prohlásil Noah, stále se díval na taťku a snažil se ho svým pohledem zabít. Tiše jsem položila příbor na talíř, opřela se o židli a pozorovala celou situaci se zatajeným dechem. Bála jsem se toho, jak se to celé vyvine.

"Pořád jsem tvůj otec," řekl taťka se zvýšeným hlasem a napřímil se. Teď už měl naštvaný výraz, na čele se mu objevila vráska.

"Možná biologický, ale to je tak všechno," pronesl Noah stále klidným hlasem, což mě překvapovalo, často tak klidný nebyl.

Podívala jsem se na Emily, která seděla vedle mě. Také se zaujetím pozorovala výměnu názorů mezi taťkou a bráchou. Snažila se u toho nakrájet maso, ale nemohla se na to soustředit, proto také položil příbor a čekala na to, co se stane.