Messages [CZ - Calum Hood]

5.

Ještě celé odpoledne jsem ležela v posteli a brečela do polštáře. Všechno to na mě dolehlo, už dlouho jsem se takhle nesesypala. Byly doby, kdy jsem přišla domů ze školy, sedla si na postel a brečela a vlastně jsem nevěděla proč. Potom jsem se dala nějak do kupy a řekla si, že už nebudu takhle ubohá a nebudu oplakávat věci, které ani nedávaly smysl.

Jenže dnes to bylo jiné. Byla bych v pohodě, kdyby se mi Noah tak nevysmíval. Myslela jsem, že tohle už dělat nebude, hlavně teď, kdy oba potřebujeme podporu kvůli taťkovi. Ale opět jsem se v něm spletla. Proč jsem nemohla mít normálního bráchu?

Když se setmělo, konečně jsem se rozhodla se sebrat a dát se trochu do pořádku. Abych nemusela myslet na Caluma, Noaha ani taťku, otevřela jsem si sešit do dějepisu a učila se. Zítra jsme nic neměli psát, ale pozítří jsme psali právě z dějepisu, takže jsem aspoň dělala užitečnou věc. Nechtělo se mi učit, ale nic jiného mě nenapadlo. Z pokoje jsem vyjít nechtěla, bála jsem se, že bych tam narazila na Noaha.

Jenže i učení mi nepomohlo, pořád jsem ve své hlavě slyšela celý rozhovor před mými dveřmi do pokoje, který jsme vedli s Noahem. Tedy spíš on vedl. Byla jsem naštvaná, že jsem byla hrozně slabá, jak fyzicky, tak i psychicky. Byla jsem vůči němu úplně bezbranná. A to mě hodně štvalo.

Nebylo pro mě novinkou, že si Noah myslel, že jsem hnusná a tlustá. Docela často mi to opakoval, když mě chtěl naštvat. Ale to dělal spíš, když byl mladší, myslela jsem, že už s tím přestal. Očividně nepřestal.

Položila jsem sešit a došla ke skříní, na kterém jsem měla zrcadlo. Pořádně jsem se prohlédla. Momentálně jsem vypadala hrozně, ale to hlavně díky těm uplakaným očím. Nikdy jsem netvrdila, že jsem byla hezká. Nebyla jsem, ale že bych byla úplně hnusná, to jsem si taky nemyslela. Tvrdila jsem, že jsem vypadala...normálně. Ale teď jsem takový pocit neměla.

Co se týkalo postavy, nikdy jsem nebyla nejštíhlejší. Měla jsem trochu širší boky, ale že bych byla tlustá, to bych taky neřekla. Jenže dnes po bráchových slovech jsem to viděla. Vypadala jsem strašně.

Povzdechla jsem si a došla k batohu, kde jsem ještě pořád měla mobil. Chtěla jsem napsat šíleně depresivní zprávu Emily, která by mi z toho pomohla. Vždycky, když jsme se cítily pod psa, napsaly jsme si nebo zavolaly a bylo nám líp.

Jenže když jsem zapnula mobil, překvapila mě zpráva od něj:

Kdyby ses nepřihlásila, měl bych pětku. Děkuju moc. :)))

Po téhle zprávě jsem se cítila ještě hůř. Čekala jsem, že se mi jako vždy po jeho zprávě nálada zlepší, ale tak se nestalo. Jeho zprávu jsem ignorovala, neměla jsem na to náladu. Bylo mi jedno, že se mu to zobrazilo, že jsem si to přečetla.

Rozhodla jsem se, že s tím přestanu. Už mu psát nebudu. Stejně to bylo ode mě hloupé si s ním tak dlouho psát. Měla jsem tušit, že to byla blbost. Popletlo mi to hlavu, myslela jsem si, že si konečně někdo myslí, že jsem nějakým způsobem zajímavá, ale byla jsem pouze dobrá na pomáhání ve škole. Nejhorší na tom bylo, že Emily měla pravdu.

Vytočila jsem její číslo, nechtěla jsem jí psát, potřebovala jsem jí to říct. Chtěla jsem se vyzpovídat, doufala jsem, že mi to pomůže. Začala jsem pochodovat po pokoji z jedné strany na druhou a přitom počítala počet vyzvánění. Vzala mi to na páté.

"Mio? Děje se něco?" zeptala se okamžitě. V jejím hlase jsem poznala, že se trochu strachovala. Byla pravda, že jsem jí moc často nevolala, za normálních okolností jsem jí napsala.

"Ano, děje," odpověděla jsem popravdě a posadila se žuchnutím na postel. Už mě přestalo bavit chodit po pokoji, na tohle jsem si potřebovala sednout.