Messages [CZ - Calum Hood]

19.

"Em, co se děje?" zeptala jsem se a položila ruku na rameno od své nejlepší kamarádky, která ležela na lavici, její čelo se dotýkalo studené desky a dívala se na své nohy, které celý den nervózně kmitaly nahoru, dolů.

Tuhle otázku jsem jí dnes pokládala skoro pořád, protože jsem nenáviděla ji vidět v takovém stavu bez toho, aniž bych věděla, co se jí dělo. Jenže Emily mi odmítala odpovídat. Ignorovala mě a to mě hodně trápilo.

Už před vánočními prázdninami se chovala divně. Ale dnes, co jsme všichni šli poprvé do školy, se chovala ještě divněji. Nerozuměla jsem tomu, opravdu jsem netušila, co se jí dělo.

Za normálních okolností by mi to řekla, sama vždycky prohlašovala, že bych jí okamžitě měla říct, když se něco dělo. Ale podle všeho mou pomoc nepotřebovala a to mě...bolelo.

Udělala jsem jí něco? Řekla jsem něco? Nebo to se mnou vůbec nesouvisí? To jsem opravdu netušila, protože se mnou dnes vůbec nepromluvila a to už za chvíli mělo zazvonit na konec poslední hodiny a mělo se jít na oběd.

"Em?" zkusila jsem to znovu a lehce s ní zatřásla. Ona pouze setřásla mou ruku, takže jsem ji ublíženě stáhla a položila ji na koleno. Pozorovala jsem svou nejlepší kamarádkou a zoufale si povzdechla.

Promnula jsem si rukama obličej a raději se začala soustředit na vyučujícího. Ona očividně mou pomoc nepotřebovala, takže jsem ji zase nechala být, i když se mi to dělalo těžce. Ubližovalo mi to ji takhle vidět.

Štvalo mě, že nechtěla ode mě pomoct. Od toho jsem tady snad byla, ne? Od toho jsem byla její nejlepší kamarádka, ne? Tak co to do ni vjelo? Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Pod lavicí se podívala na mobil, abych zjistila, kolik bylo hodin. Když jsem uviděla, že za dvě minuty bude zvonit, ulevilo se mi. Nemohla jsem se dočkat, až zazvoní a půjdu na oběd.

Chtěla jsem jít od Emily pryč, chtěla jsem jí dát prostor, který asi potřebovala. Doufala jsem, že zítra už bude v pohodě. Tenhle den byl příšerný. Cítila jsem se tak sama a pořád dokola jsem přemýšlela nad tím, co se jí stalo.

Když zazvonilo, Em zvedla hlavu, posbírala si rychle věci a vyběhla ze třídy ven, aniž by na mě počkala. Normálně jsme chodívaly spolu na oběd a pak i společně jely autobusem domů, ale dnes to asi nechtěla.

Pomalu jsem si schovala věci do batohu, a když jsem to měla hotové, opřela jsem se o židli a sklopila pohled na své ruce, které jsem měla položené na stehnech. Uvažovala jsem nad tím, jestli vůbec na oběd půjdu, protože jsem přestala mít chuť na jídlo.

Měla jsem v břiše blok, protože jsem si Emilyino chování dávala za vinu. Zajímalo mě ale, co jsem jí udělala. Kdyby mi to aspoň řekla, tak bych s tím třeba mohla něco dělat, ale tohle mě ničilo.

"Co tady tak sedíš, Mio?" vyrušil mě ze svých myšlenek známý hlas. Vzhlédla jsem hlavu k tmavovlasému klukovi, který stál vedle mě a zvědavě mě pozoroval. Zvedla jsem jemně koutek rtu, ale následně znovu sklopila pohled. "Děje se něco?" zeptal se, a i když měl na sobě své obvyklé černé, upnuté kalhoty, dřepl si, abychom byli ve stejné výšce.

"To já právě nevím," povzdechla jsem si.

"O co jde?" zajímal se, protože naprosto nechápal, co se dělo. Položil jednu ruku na mé stehno, takže jsem mu pohledem zkoumala všechny jeho prsty.

"Emily se chová...divně. Vůbec se se mnou nebaví, nechce mi říct, co se děje a já nevím, co jsem jí udělala," vysvětlila jsem mu a pak začala vrtět hlavou.