Messages [CZ - Calum Hood]

14.

Opřela jsem se o mou skříňku, přivřela své unavené oči a čekala s kabátem v rukách na Emily, která se mi někde ztratila. Mou nejlepší kamarádku jsem naposledy viděla v jídelně, kde jsme společně obědvaly, ale pak se vypařila s tím, že se jí chtělo na záchod.

Měly jsme spolu domluvený sraz u skříněk, a tak jsem tady stála a doufala, že brzy přijde, protože jsem opravdu chtěla být brzy doma. Nemohla jsem se dočkat, až sebou praštím o postel a lehce se prospím.

V noci jsem nemohla usnout. Pořád jsem se převalovala z boku na bok, odkrývala se, že mi bylo horko, a pak zase zakryla, protože mi byla zima, a nemohla jsem zamhouřit oko. Nakonec jsem spala něco málo přes čtyři hodiny, a proto jsem byla tak vyčerpaná.

Od mých narozenin uběhly čtyři dny a já jsem na ně pořád vzpomínala. Pořád jsem měla v hlavě tolik otázek, na které jsem nedokázala zapomenout. Ty otázky se týkaly hlavně taťky, Noaha a Caluma.

Taťka se nám od té doby neozval. Čekala jsem to, ale stejně mě to zklamalo. Netoužila jsem přímo po jeho pozornosti, ale chtěla jsem, aby aspoň projevil zájem, aby dál najevo, že jsme stále byly jeho děti a že mu to nebylo jedno.

Co se týkalo Noaha, tomu jsem se vyhýbala obloukem. Ještě jsem s ním od té doby nepromluvila a ani jsem po tom netoužila. Stále jsem na něj byla dost naštvaná, pořád jsem nechápala, co těmi svými řečmi chtěl dokázat.

Calum v pondělí ani v úterý nepřišel do školy. Dnes už ale v lavici seděl, když jsem přišla na první hodinu do třídy. Byla jsem z toho dost nervózní, protože jsem si okamžitě představila, jak mě pevně svíral v náruči a utěšoval mě. Neměla jsem ponětí, jak se teď před ním chovat. Vyschlo mi v krku a rychle zaplula do lavice a snažila se zakrýt své hořící tváře před Emily, která se mě ptala na domácí úkol do matiky.

Každý den za poslední měsíce, co jsem si s Calumem psala, jsem si přála, abychom se spolu bavili. A když k tomu už párkrát došlo a mohlo by k tomu dojít i častěji, tak jsem začala být nesvá, nervózní a celý den se mu vyhýbala.

Několikrát za den se na mě usmál, dokonce mě i pozdravil. Já mu sice pozdrav oplatila, ale okamžitě jsem sklopila zahanbeně pohled a utíkala od něj co nejdál. Byla jsem...srab. Nikdy v životě jsem na sebe nebyla naštvanější.

Nad svými myšlenkami jsem si povzdechla. Nebyla jsem na sebe jen naštvaná, hlavně jsem byla ze sebe zklamaná. Ale já jsem se prostě začala bát. Měla jsem Caluma moc ráda a bála jsem se, že bych si ho oblíbila až moc, a pak bych skončila plakající na svém parapetu a naštvaná na celý svět.

Otevřela jsem oči, abych se rozhlédla po chodbě, jestli náhodou nezahlédnu Em. Ale tu jsem nikde neviděla, a proto jsem si vytáhla z kapsy mobil a naťukala jí rychlou zprávu, že jsem na ni čekala. Doufala jsem, že si ji rychle přečte a za chvíli se tady objeví.

"Ahoj," uslyšela jsem blízko mě říct známý hlas, když jsem zrovna zmáčkla tlačítko 'odeslat'. Překvapeně jsem zvedla hlavu a podívala se na tmavovlasého chlapce s obrovským úsměvem na tváři, který stál přede mnou a díval se na mě svýma krásnýma očima v barvě čokolády.

"A-ahoj," vykoktala jsem a schovala si mobil zpátky do kapsy. Nervózně jsem se rozhlédla po chodbě, jestli někde náhodou nezahlédnu svého bráchu nebo nějaké jeho kamarády. Nechtěla jsem mu způsobovat problémy, že se se mnou bavil.

"Děje se něco?" zeptal se mě Calum, stále měl rozzářenou tvář. Koukl se za sebe, také se rozhlédl, ale pak se na mě zpátky otočil. "Hledáš někoho?"

"Ehm...Já...čekám na Em," promluvila jsem a ucítila, že mi na čele vyrazil studený pot. Celá jsem se z toho začala klepat, byla jsem dost nervózní. Chtěla jsem se s ním bavit, ale bála jsem se, že řeknu nějakou hloupost a on ode mě odejde.