Messages [CZ - Calum Hood]

Epilog.

"Hele! Děláš si srandu?! Musíš mě, sakra, pořád vyhazovat?!" vykřikla jsem a rozhodila dramaticky ruce do vzduchu. Pak jsem propálila pohledem člověka sedícího naproti mě, protože se hlasitě smál přes celý obývací pokoj.

"Mio, nechci ti nic říkat, ale o tom ta hra je," podotkl můj bratr, když trochu zklidnil svůj smích.

"Kecy, ta hra je o tom, kdo nejdříve dostane čtyři figurky do domečku," řekla jsem podrážděně, když jsem si brala červenou figurku, kterou mi právě Noah vyhodil. Následně jsem hodila kostkou, abychom pokračovali ve hře.

"Takže logicky tě musím vyhazovat, to bych potom prohrál," podotkl znovu, "a navíc ty máš v poli další tři figurky, tak co řešíš?" zeptal se pobaveně Noah, když jsem mu podávala hrací kostku, protože už jsem své kolo odehrála.

"Ale ty mi pořád vyhazuješ tu čtvrtou! Já tam chci mít všechny čtyři!" řekla jsem a překřížila si ruce na hrudi. Chovala jsem se jako malé dítě, já se takhle ale chovala vždycky, když se hrály takové hry, hlavně při Člověče, nezlob se.

"Ach jo, Mio, s tebou je to někdy těžké," povzdechl si a pak zavrtěl nevěřícně hlavou, u toho se nezapomněl smát, "a nedívej se pořád na ty hodiny, má jenom pěti minutové zpoždění. Každý nechodí přesně jako ty," dodal. Já na něj následně vyplázla jazyk a i přes jeho předešlou poznámku jsem se podívala na digitální hodiny vedle televize.

"Víš, že zítra má přijít taťka s malým bráchou?" změnila jsem téma, když jsem si vzpomněla, co mi ráno mamka říkala, když jsme se potkaly na chodbě.

"Jo, vím. Asi nebudu doma, fakt na něj nejsem zvědavej," řekl a hodil mi kostku, kterou jsem samozřejmě nechytla a musela jí už po několikáté hledat, čímž jsem si zasloužila Noahovo hlasité vysmívání.

"Já taky ne, ale asi bych tady měla být," pověděla jsem mu poté, co jsem našla hrací kostku, "ha, vyhodila jsem tě!" vypískla jsem radostí, když jsem hodila číslo pět, čímž jsem se dostala na místo, kde měl brácha figurku.

"Hlavně že máš radost," zamručel Noah, ale následně se na mě usmál. Očividně tu hru neprožíval tak moc jako já.

Pak mi zapípal mobil, který jsem měla položený na stolku kousek od nás. Natáhla jsem se pro něj a podívala se, kdo mi napsal. Když jsem zprávu uviděla, začala jsem se okamžitě smát, až mi vytryskly slzy.

"Co se děje? Kdo ti píše? Calum?" začal se vyptávat Noah, který se ke mně nahrnul a začal se mi koukat do mobilu, který jsem naštěstí stihla vypnout, než něco uviděl.

"Johanna," odpověděla jsem mu pouze na jednu otázku, čímž jsem ho ztišila a donutila ho se zase vrátit na své místo, kde původně seděl. I když už to byla dlouhá doba, co spolu Noah, tehdy Nick, a Johanna nebyli, pořád jsem viděla na bráchovi, že ho mrzelo to, co udělal.

A Johanna na tom taky nebyla nejlépe, hlavně ne teď, když jsme s Noahem měli celkem dobrý vztah. Už se přesto dávno přenesla, ale když jsem někdy omylem zmínila bráchu, strnula, takže jsem se to vždycky snažila co nejrychleji zamluvit.

Tehdy, když měl Calum narozeniny, za ní Noah opravdu zašel. Oba dva mi vylíčili, jak to probíhalo a oba se mi u toho rozbrečeli. Ano, Noah brečel. Bylo mi ho tehdy moc líto a Johanny samozřejmě taky.

Noah jí to všechno vysvětlil, omluvil se jí, všechno si to oba vyříkali, ale znovu už to dohromady nedali. Každý šel vlastní cestou a jak oba řekli, bylo to tak nejlepší.

"A jak se má?" zeptal se se sklopenou hlavou.

"Dobře, teď si právě koupila nové šaty, tak mi poslala fotku," zasmála jsem se, když jsem si vybavila tu fotografii, co mi přišla. Vypadala v nich samozřejmě skvěle. To, co mě rozesmálo, byl ale její obličej. Ona vždycky dělala šílené ksichty, které mě dokázaly kdykoliv pobavit.