Messages [CZ - Calum Hood]

23.

"Proč ta holka bydlí tak daleko?" postěžovala jsem si, když jsme zahnuli na další ulici, která rozhodně ještě nebyla ta, kde bydlela Johanna.

Uběhl další týden a opět nastal můj vysněný víkend. Byla sobota odpoledne a já s Calumem jsme si to ruku v ruce mířili k mé kamarádce, která nás před čtrnácti dny pozvala k ní domů, s tím, že se tam možná objeví Nick.

Nicka jsem minulý týden na chodbách potkávala často a přišel mi jako velmi sympatický kluk, tak jsem byla hodně zvědavá, jak se choval po boku Johanny. Doufala jsem, že tam přijde. A to samé Calum. On tam totiž nechtěl být jediný kluk, cítil by se trapně. I když jsem tušila, že by se cítila trapně spíš Johanna...

"Vždyť už tam za chvíli budeme," podotkl Calum a jemně zmáčkl mou ruku, na které jsem měla teplou rukavici. On žádnou neměl, takže mu pravděpodobně mrzly prsty, protože venku byla obrovská zima. Já jsem se snažila co nejtepleji obléct, ale stejně jsem se klepala velkým chladem, i když jsme šli poměrně rychlým krokem.

Byla jsem moc ráda, že jsem vypadla ze svého pokoje, protože už mi to všechno lezlo na mozek. A navíc Noah poslední dobou zůstával často doma, takže jsem na něj dost narážela, což opravdu nebylo super. Naštěstí mi nic neříkal, byl pořád zamyšlený, stěží si mě všiml.

Takže od té doby, co jsem s ním minulý víkend vedla krátkou konverzaci v kuchyni, jsem s ním nemluvila a rozhodně jsem potom ani netoužila. Poslouchat jeho kecy během vyučování ve škole mi opravdu stačilo.

Poslední dobou mi bylo pořád špatně. Ne že bych měla nějakou nemoc, to ne, spíš jsem byla pořád nervózní, měla jsem žaludek na vodě, málo jsem jedla a nemohla spát. Trápilo mě hodně věcí a já netušila, jak se s tím vším vypořádat.

S Emily se nic nezměnilo, chovala se pořád stejně. Jediná změna, která nastala, byla taková, že už jsem se nepokoušela o její pozornost ani o to, abych jí pomohla nebo o to, aby mi vysvětlila, co se dělo. Ignorovala jsem ji stejně, jako ona ignorovala mě. Dělalo se mi to těžko, ale už jsem byla unavená z toho, jak jsem se jí pořád doprošovala a ona o to neměla zájem.

Kromě Emily a Noaha, který mě štval a trápil už nesmírně dlouhou dobu, jsem pořád přemýšlela nad Calumem a nad tím, co mi před týdnem řekl brácha. V hlavě mi utkvěly jeho poslední slova, nedokázala jsem se jich zbavit.

To, že se lidi ve škole sázeli, jak dlouho spolu vydržíme, byla pravda. Oni to spíš nazývali Za jak dlouho tu šprtku Calum odkopne. Když se to Calum dozvěděl, dost vyváděl. Pohádal se s několika kluky, nadal pár holkám, ale stejně to nepomohlo. Sázky se uzavíraly dál. Netušila jsem, jestli se sázeli o něco nebo prostě jen tak typovali, ale to mě ani nezajímalo.

Kdybych řekla, že mi to nevadilo a že jsem z toho nebyla smutná, lhala bych. Někdy uprostřed týdne jsem měla chuť sama zajít za Calumem domů a celé to ukončit, protože jsem už dál nechtěla poslouchat, jak na mě něco na chodbě volají.

S Calumem jsme o tom nemluvili. Jenom mi řekl, že to mám ignorovat a že je to za chvíli přestane bavit. Jenže tím jsem si nebyla tak jistá. Co když se nám budou vysmívat pořád? A co když všichni měli pravdu? Co když je jen otázka času, co se na mě Calum vykašle? Asi bych to nepřežila. Ne teď, když jsem přišla o svou nejlepší kamarádku.

"Nevíš...nevíš, co jsem udělala Emily?" zeptala jsem se ho najednou trochu nejistě. My jsme o ní nemluvili, protože pak jsem z toho byla smutná, ale dost mě zajímalo, co si o tom celé myslel Calum.

"Nad tím jsem už přemýšlel," připustil tišším hlasem.

"A...a došel jsi k něčemu?" zajímala jsem se a podívala se na něj, on už mě smutně pozoroval. Poznala jsem, že mu celá situace dělala starosti. Svěřil se mi, že si moc přál, aby se Emily zase začala chovat normálně, protože mě nechtěl vidět takhle ztrápenou. Taky jsem si to přála.