Messages [CZ - Calum Hood]

8.

V sobotu odpoledne jsem ležela v posteli a četla si knížku. Takhle jsem strávila většinu dne. Mamka s Danielem a Ellie dopoledne odjeli za rodiči od Daniela a vrátí se až zítra večer, takže jsem měla v podstatě dům pro sebe. Samozřejmě tu byl Noah, ale toho jsem moc často o víkendech nepotkávala. A pochybovala jsem, že by si nechal ujít nějakou párty, když mamka nebyla doma.

Když jsem dočetla kapitolu, založila jsem si knihu záložkou. Ve skutečnosti to byl papírový kapesník, protože jsem veškeré záložky ztratila. Knížku jsem položila na noční stolek, odkud jsem vzala mobil se sluchátky, které jsem si okamžitě dala do uší a pustila si své oblíbené písničky.

Lehla jsem si opět na postel, přitáhla jsem si blíž polštář a zachumlala se do deky. Přivřela jsem víčka a vnímala pouze muziku, která mi hrála v uších. Ocitla jsem se v úplně jiném světe, v mém světě. Hudba mě po pár písničkách uspala.

Když jsem se probudila, byla jsem hrozně zmatená. Nečekala jsem, že upadnu do spánku. Hudba mi pořád hrála v uších. Sáhla jsem po mobilu, který ležel hned vedle mě. Bylo 20:23. Jako vážně? Když jsem si sem lehla, tak bylo okolo půl páté. To jsem vážně spala tak dlouho?

Povzdechla jsem si a pomalu se posadila na postel. Protáhla jsem se, ještě jsem si u toho pořádně zívla. Byla jsem zvědavá, jestli dnes ještě usnu. No rozhodně nepůjdu spát v nejbližší době, protože jsem se cítila dost odpočatě. Nakonec jsem se postavila na nohy a mobil se sluchátky položila na noční stolek.

Dobelhala jsem se ke skříni, odkud jsem si vzala svetr, jelikož mi začala být zima. Zvláštní bylo, že jsem pořád ve své hlavě slyšela hudbu. A nebyla to ani hudba, kterou jsem normálně poslouchala. Už mi asi začalo hrabat...

Když jsem si oblékala červený svetr, došlo mi, že ta hudba, co jsem slyšela, nebyla v mé hlavě, ale byla skutečná. Nebyla jsem to já, kdo se zbláznil, byl to Noah. Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Byl večer, proč se rozhodl pouštět tak nahlas muziku? Ještě takovou, která byla furt stejná. Vážně poslouchal takové...kraviny? Myslela jsem si, že má lepší vkus.

Otráveně jsem otevřela dveře s tím, že mu půjdu říct, aby si to laskavě dal do sluchátek, že nepotřebuji poslouchat jeho trapné písničky. Ale hned jsem se zarazila, protože na chodbě byli neznámí lidé. Nebyli tak neznámí, znala jsem je ze školy, ale stejně jsem nechápala, co tady dělali.

Asi o rok mladší kluk a holka seděli před mými dveřmi do pokoje, měli v ruce kelímky a vzrušeně si povídali, usmívali se při tom od ucha k uchu. Kousek od nich se muchloval nějaký pár, který jsem nerozeznala. Pak tam byla nějaká skupinka usmívajících se holek, které jsem neznala ani ze školy. Co se tady sakra dělo?

Vešla jsem zmateně do chodby a koukala na všechny strany. Zavřela jsem za sebou dveře, všimla jsem si, že mám na klice visačku obsazeno. To byl asi důvod, proč mi nikdo nevešel do pokoje. Noah na mě myslel, to bylo milé...ale stejně jsem na něj byla naštvaná, protože si tady očividně udělal párty, aniž by mi o tom řekl.

Nikdo si mě nevšímal, prostě si dál pokračovali ve svých činnostech. Upřímně? Chtělo se mi brečet zoufalstvím. Jestli tady něco rozbijí nebo něco podobného, mamka bude šílet. Naštěstí bych se z toho mohla nějak vyvléct, protože jsem se tohoto v podstatě neúčasnila. Třeba bych nemusela mít průser. Ale myslím si, že bych ho měla tak i tak. Mamka by mi vyčítala, že jsem tomu nezabránila. Jenže v tomhle stádiu jsem s tím stejně už nemohla nic dělat...

Pokračovala jsem dál chodbou směr kuchyně a obývací pokoj. Cestou jsem potkávala čím dál víc lidí. A většinu jsem opravdu znala. Potkala jsem i pár spolužáků, ale ti si mě naštěstí nevšimli. Docela jsem se bála toho, co mě v kuchyni a obýváku čeká. Měla bych se zavřít do pokoje, dát si zase sluchátka do uší a ležet v posteli a zapomenout na tohle. Ještě bych pořád mohla předstírat, že o tomhle vůbec nic nevím.