Messages [CZ - Calum Hood]

26.

"Co teď?" zeptala jsem se, když jsme, já a Calum, došli k domu, kde bydlela Johanna. Byl to teprve druhý den, co jsme se dozvěděli pravdu o Nickovi, a mně přišlo, že už jsem to věděla věčnost, jelikož jsem na to nemohla přestat myslet. Zmáčkla jsem Calumovi pořádně ruku, kterou jsem mu po celou cestu držela, a vzhlédla k němu, protože jsem si nebyla jistá, jak bychom měli postupovat dál.

"Co takhle zazvonit?" navrhl Calum pobaveně a zavrtěl nad mou otázkou hlavou.

"Já se bojím," přiznala jsem se a hlasitě si povzdechla. Moc jsem tady jít nechtěla, protože jsem se bála, že mě bude Johanna nenávidět. Pořád jsem měla v hlavě, že to byla moje chyba. Nedokázala jsem si ani představit, co teď Johanna musela prožívat. Bylo mi ji tak líto.

"Prosím tě, Mio, ona tě má pořád ráda. Kdo by tě taky rád neměl?" podivil se Calum a zvedl dramaticky pravou ruku, kterou se mě nedržel, do vzduchu.

"Noah, všichni ve škole, ona," vydechla jsem a při posledním slově jsem ukázala na dům před námi.

"Jsem si jistý, že tě má Johanna ráda. Ty jsi neudělala nic špatného, to Noah je tady ten špatný," připomněl mi Calum a lehce mi stiskl ruku.

"Kdyby mě neznala, nic takového by se-"

"Proboha, Mio, už s tím přestaň. Není to tvoje vina, vůbec se tím netrap. A už zazvoň, je tady zima," nenechal mě domluvit a ukázal na zvonek nedaleko od nás.

"Ty zazvoň, já to nezvládnu," popohnala jsem ho a trochu do něj šťouchla.

"Ty zazvoň, ty jsi tady chtěla jít," řekl a hlavou znovu ukázal na zvonek.

"Ty zazvoň, ty jsi tady chtěl jít taky," hádal jsem se dál a nervózně se ošila. Kdyby bylo na mě, zůstala bych v posteli až do zítřejšího rána. Chtěla jsem tady jít, ale zároveň nechtěla. Nevěděla jsem co od Johanny očekávat.

"Ty zazvoň, je to tvoje kamarádka," řekl už zase pobaveně.

"Vždyť je to taky tvoje kamarádka," vyjekla jsem a zavrtěla nad ním hlavou. Ale protože jsem to chtěla mít za sebou a opravdu venku byla zima, natáhla jsem se ke zvonku a zazvonila. Uslyšela jsem, jak se zvuk zvonku rozlehl po celém domě a mně bez důvodně naskočila husí kůže po těle.

"Myslíš, že jsme jí měli zavolat?" zeptal se tiše Calum. Vzhlédla jsem k němu a zhluboka se nadechla.

"A-asi jo," podotkla jsem, "co když není doma? A co když jsou doma její rodiče? Co když nám neotevře? Co když nás nebude chtít vidět? Co když se zabila? Panebože, co když se zabila?" začala jsem panikařit.

"Mio, uklidni se," uchechtl se Calum. Pustil mi ruku a sevřel mě v náruči. "Chvíli počkáme a jestli nám nikdo neotevře, půjdeme domů. Zkoušela jsi jí včera zavolat?" zajímal se.

"Ne, bála jsem se," přiznala jsem se a obmotala kolem něj ruce.

"A...budeme...budeme jí říkat o Emily?" změnil téma, protože se očividně už nechtěl vyjadřovat k mému strachu, který jsme dneska řešili už několikrát. Pořád jsem mu říkala, jak jsem se bála jít za Johannou, jak jsem se celkově bála Johanny, že na mě bude zlá. Nedivila jsem se, že už toho měl dost.

Když zmínil Emily, zachmuřila jsem se. Dnes ani nebyla ve škole, kde nebyl ani Noah. Hned mě napadly nejrůznější scénáře, co spolu ti dva mohli místo školy dělat a udělalo se mi okamžitě špatně.

Ale naštěstí jsem tyhle myšlenky mohla brzo vyhnat z hlavy, protože mi odpoledne, kdy jsem se vrátila ze škole, mamka řekla, že Noah celý den byl zavřený v pokoji a že mu nebylo dobře. Netušila jsem, jestli to hrál nebo ne, ale rozhodně se mi ulevilo, že nebyl s Em.