Hermionina sestra (FF Harry Potter)✔ (upravuje se)

19.Prasinky

Odběhla jsem do pokoje a tam se svalila na postel.
,,Proč?" ptala jsem se sama sebe. Ano měla jsem George ráda, ale ne takhle. Znovu jsem vstala a odešla do společenské místnosti. Posadila jsem se na křeslo u krbu a nohy si dala pod bradu. Nechápu to, vždyť se mezi námi nic nestalo a najednou mě chce líbat? George mi poklepal na rameno.
,,Nech mě." odsekla jsem aniž bych odtrhla oči od krbu.
,,Prosím, pojď se mnou." řekl George. Přece jenom jsem vstala a následovala ho, jeho psím očím se fakt nedalo odolat. Zastavili jsme se v jedné chodbě.
,,Teď ti musím zavázat oči." řekl a v ruce se mu objevil černý šátek. Otočila jsem se tak, aby mi mohl zavázat oči a řekla:
,,Mám se bát?"
,,Pojď." řekl Fred, chytil mě za ruku a někam mě táhl. Nevšímala jsem si, že mě držel za ruku, jenom bych se bála čím dál víc. Oči mi rozvázal až někde venku. Světlo mě udeří do oči, a proto musím několikrát zamrkat. Geoerge mě někam vedl. Zastavili jsme se u vchodu, na kterém bylo napsáno 'u tří košťat'. Vstoupili jsme do nějakého baru. George si šel sednout a já ho následovala.
,,Dva ležáky prosím." objednal a pak se jeho pozornost přesunula na mě. Prohlížel si mě takovým tím zamyšleným kukučem. Cítila jsem se dost divně.
,,Musíš se na mě takhle dívat?" zeptala jsem se podrážděně.
,,Jak?" zeptal se nechápavě.
,,Takhle." řekla jsem a ukázala na jeho obličej. On si usrkl ležáku a podal mi druhý ležák. Já jsem se z něj napila a podívala se na dveře.
,,Pokusím se." řekl a znovu se napil. Jen tak jsme tam seděli. George odešel zaplatit ležáky a pak si mě vzal do náruče.
,,Co děláš!" zařvala jsem na něj, ale to už mě někam nesl. Nevím kam mě nesl, ale bylo to docela daleko. Až mě postavil na zem, měla jsem krásný výhled na Bradavice.
,,Páni." uniklo mi. Posadili jsme se na lavičku a dívali se na Bradavice. Pak to ticho prolomil George.
,,Tohle místo jsme s Fredem našli minulý rok a ještě jsme sem nikoho nevzali." řekl.
,,Nemusel si mé sem brát a už vůbec ne nosit." řekla jsem, protože jsem na něj za to byla ještě pořád naštvaná.
,,Já jsem chtěl, jo a za to se ti omlouvám." nikdy jsem ho neviděla tak vážného, docela jsem se začala bát.
,,To by ses měl omlouvat, ale ještě si rozmyslím jestli ti odpustím." řekla jsem s provokací v hlase, opravdu se začínám bát kam až to zajde.
,,A co když si to zasloužím?" zeptal se a lišácky pozvedl obočí.
,,Uvidíme." řekla jsem, ale byla to ta největší chyba, kterou jsem mohla udělat. George se ke mně začal znovu přibližovat. Nemohla jsem se ani hnout byla jsem přikovaná k lavičce. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho dech na mých rtech. Chytl mě za hlavu a přitáhl si mě k sobě. Po chvíli jsem ucítila jeho rty na těch mých. Jako reflex jsem zavřela oči a ruce mu obmotala kolem krku. Co to dělám!? ozvalo se mi v hlavě a v tom jsem se probudila. Otevřela jsem oči a rychle se od něj odtáhla. Běžela jsem pryč, co mi to dělá? Utekla jsem do samého centra Prasinek. Kam teď? Vůbec jsem nevěděla kudy jsme sem přišli. Šla jsem si sednout někam do stínu. Z očí mi steklo několik slz, co jsem to udělala. Už chci být na pokoji. Zavřela jsem oči a potichu vzlykala. Po chvíli jsem oči zase znovu otevřela a hrozně jsem se lekla, nebyla jsem v Prasinkách, ale na mé posteli. Co tady dělám? Jak jsem se tady ocitla? Spoustu nevysvětlitelných otázek, ale žádná odpověď, no co v mém životě je možné všechno. Vztala jsem a trochu se upravila, poté jsem mířila na večeři. U stolu už seděl George s Fredem. George se na mě ublíženě podíval, ale i tak jsem si sedla na druhý konec stolu. Nabrala jsem si nějaké jídlo a nimrala se v něm.
,,Ahoj Liv." pozdravil mě Harry a sedl si ke mně. Naproti si sedla Hermiona s Ronem.
,,Ahoj Harry, už je ti dobře?" zeptala jsem se.
,,Jo v pohodě." odpověděla jsem.
,,Kde si byla celé odpoledne?" zeptala se mě s podezřením Hermiona.
,,S Georgem." řekla jsem v klidu, to co se stalo s Georgem mám v plánu hned zapomenout.
,,Co?" zeptala se nechápavě.
,,No, slyšelas." odsekla jsem.
,,A jestli mě omluvíte už jsem dojedla." řekla jsem i když jsem nedojedla a šla pryč z Velké síně. Šla jsem chodbami, které mířili do věže Nebelvíru. Z rohu se vynořil George a chtěl něco říct, ale já mu skočila do řeči.
,,Neomlouvej se, prostě na to všechno jednoduše zapomeneme." řekla jsem a povzbudivě se na něj usmála. On jen sklopil hlavu a někam odešel. Přišla jsem do pokoje a převlékla se do pyžama. Zarazil mě náramek na mém zápěstí, úplně jsem na něj zapomněla, no nic. Lehla jsem si do postele a poté usla.

Mocmocmocmocmoc, vám děkuji!!! Nemyslela jsem si, že moje povídka bude mít 1k zhlédnutí!! Jsem vám moc vděčná za všechny krásné komentáře. Ani nevím jak moc bych vám měla vyjádřit dík, ale snad to Nevillův bratr dokazuje.

Vaše moc šťastná Rakato!