Už je to týden, co čumím z okna na to, jak celý týden prší. Celý týden jsem nic nejedla, jen seděla na parapetě. Voldemort je strašně naštvanej, protože Kyle z jeho plánu zmizel, tak tu mám vždy nějakou chůvu, která se do mě snažila nacpat nějaké jídlo. Ale já je nevnímala. Za ten týden se ze mě stala duše bez života, přes mou skoro průhlednou pokožku se rýsovaly kosti a mé teď už černé vlasy mi vlály ve studeném větru z okna. Pořád to nemůžu pochopit, Kyle zemřel! Nevím jak dlouho to ještě nebudu chápat...už ho nikdy neuvidím, chtěla bych se rozbrečet, ale už nemám co. Týden jsem nespala, určitě mám obrovské kruhy pod očima a vlasy mastné, jako kdybych si na ně nalila olej.
,,Livvy, měla bys něco jíst." uslyšela jsem jakousi ozvěnu v hlavě, ale dál jsem se dívala z okna a ignorovala ji. Někdo si sedl ke mně na parapet a tím narušil mé soukromí, ale já si ho pořád nevšímala a dál opřená o okno se dívala jak prší. Je zvláštní, že prší od té doby, co Kyle zemřel. Mám takové tušení, že to dělám já, ale co si to tu nalhávám taková slabá a zároveň silná zlomená duše. Mé srdce se rozpadlo na milion malinkých kousíčků skla. Co si bez Kyla počnu. Měla jsem zemřít já a ne on. Mohla bych teď klidně skočit z okna, no ne? Ne, potom by Kylova smrt byla zbytečná, ale já to tu bez něj prostě nezvládnu. Vždy když jsem byla na dně, to on mi pomohl zase k mému optimistickému já.
,,Livvy, notak, vždyť si kost a kůže, aspoň něco." řekla zase ta ozvěna. Asi poprvé jsem se za ten týden podívala jinam, než do okna. Když jsem osobu spatřila, zastavilo se mi srdce, předemnou seděl Kyle. Ne, to nemůže být pravda. Párkrát jsem zamrkala, no jo, byl to Draco. Zase jsem se vrátila k pozorování skla v okně. Nesnáším Bellatrix! To ona ho zabila! Hned až se z toho transu dostanu ji zabiju, je mi jedno jak a jestli z toho budu mít problémy, ale se mnou si prostě zahrávat nebude. Divím se, že jsem po tom všem ještě z toho okna fakt neskočila. Vždyť každý jiný normální člověk by skočil. A v tom je právě ten problém, já normální nejsem, jsem 'jedinečná' a to mě štve. Proč já? Proč třeba ne, tamta holka. Vždyť je to taky jenom holka, která za nic nemůže, ale já mám prostě štěstí na takovéhle věci.
,,Kdyby sis to rozmyslela, oběd máš na stole." řekl Draco, položil mi jeho ruku na mé rameno a s pořádným prásknutím dveří, odešel z místnosti. Při tom mě zaduněla hlava.
,,Draco, říkala jsem ti, že máš být potichu, Liv potřebuje klid." řekl zase další hlas.
,,No jo, ale už ho potřebuje dva týdny! Už mě nebaví ji vidět, takhle zdrcenou! Už mě to prostě nebaví!" zařval Draco. Dva týdny? Já myslela, že jenom týden, ale co.
,,Pššt." řekl jen ten hlas a pak bylo konečně to slastné ticho. Znovu někdo otevřel dveře, ať už je někdo opraví, vždyť strašně vržou.
,,Liv, já vím, že mě slyšíš, musíš něco jíst, všem nám je Kyla líto, ale pokud zemřeš i ty...potřebujeme tě, Hermiona tě potřebuje, já tě potřebuju..." na chvilku se odmlčel, ale pak pokračoval:
,,Kdo nám bude zvedat náladu svými průšvihy, Liv, jen tě prosím, začni něco dělat." řekl a zase odešel těmi vrzavými dveřmi. Jen kdybys věděl jak chci vstát a zabít Bellatrix, ale já to nezvládnu, až odejdu z tohohle pokoje, všechny vzpomínky na něj se mi vrátí a já se budu muset vrátit na tenhle prokletý parapet. Jestli někdy z tohohle parapetu vylezu, bude to jen kvůli tomu, že Kyle oživl z mrtvých. Ale, ne musím něco dělat. Nohy jsem si dala na studenou zem. Protože tu bylo otevřené okno, bylo všechno ledové. Radši jsem ho zavřela a na mé bosé nohy si dala teplé papuče, které tu pro mě byly nachystané.
Mám problém, asi jsem zapomněla chodit. Jak se má s takovýma hubenýma nohama vůbec chodit, chudáci kosti, vsadím se, že se mi po cestě ze schodů aspoň jedna zlomí. Na sebe jsem si dala ještě huňatou mikinu a vyšla ze dveří. Bylo přesně dvanáct, takže teď všichni obědvali. Před dveřmi do jídelny jsem se zastavila, co když na mě budou všichni řvát? No co, nějak to zvládnu. Opatrně jsem otevřela dveře a všechny pohledy byly v tu ránu namířené na mně. Achjo.
,,Liv!" vykřikla Narcissa. Zaduněla mě z toho hlava, ale i tak jsem se podívala na stůl. Všude bylo spoustu jídla. Až teď mi došlo jakej mám vůbec hlad, ve předu stolu seděl Voldemort, který se teď spokojeně tlemil, vedle něj Lucius, naprori Luciusovi Bellatrix a tak...ale na Kylovém místě seděl Tedd. Rychlostí blesku jsem tam došla, nechápu jak se mi to povedlo.
,,To je Kylovo místo." zavrčela jsem až moc strašidelně, ale s tím kokotem to ani nehlo.
,,Teď, když ten idiot chcípl, je to moje místo." zatlemil se a nabral si polévku.
,,IDIOT!" zařvala jsem až mě z toho zase zaduněla znova. Tedd se jenom uchechtl.
,,Zopakuj to!" řekla jsem úplně v klidu, a to všechny překvapilo, to víte, léta praxe. Tedd se na mě otočil.
,,I.d.i.o.t." vyhláskoval, to už jsem nevydržela, vrazila mu facku a chtěla odejít. Už jsem byla kousíček od dveří, ale někdo mě plácl přes můj přesezený zadek. Rychle jsem se otočila, byl to Carl. Zabiju je, všechny, budou litovat, že na mě vůbec šahali!
Nenávidím Tedda! Nenávidím Carla! Doufám, že jsme na tom stejně. Chudák Kyle! Tohle byla taková emotivní kapitola, ale jsem s ní docela spokojená. Doufám, že na mě nejste moc naštvaní za toho Kyla, i když já jsem na sebe taky naštvaná, tak to máte povoleno. Ale muselo to tam být, uvidíte na konci.
Vaše Rakato!
ČTEŠ
Hermionina sestra (FF Harry Potter)✔ (upravuje se)
Fanfiction,,Olivie, já tě znám už od malička." řekl a slizky se zasmál. ,,Odkud mě znáš!?" zopakovala jsem svou předchozí otázku. ,,Nejdřív bych se měl představit, já jsem Tom Marvollo Raddle."
