Hermionina sestra (FF Harry Potter)✔ (upravuje se)

27.Jaké je být smrtijedem

Už jsem tam ležela asi hodinu se všemi a povídala si, bohužel je pak madam Pomfreyová vyhnala a směl tu zůstat jenom jeden, doprosil si to Draco, no, radši bych byla, kdyby tu byl Kyle, ale co nadělám, že? Zavrtala jsem se do peřin ještě víc a koukla se na Draca.
,,Víš, měla bys něco vědět." řekl a vyhrnul mi rukáv na levé ruce.
,,To si ze mě děláš..." zařvala jsem když mi rukáv odhrnul znamení zla, ale v Dracově ruce věta zanikla.
,,Pššt, nikdo o tom nesmí vědět." zašeptal.
,,A kdo o tom ví?" zeptala jsem se a neodtrhla oči od mé levé ruky.
,,Jen já, Kyle a 'On'." dořekl.

Další školní rok, v hodině obrany proti černé magii

,,Ale paní profesorko, učebnice nás nepřipravý na to , co je venku." vykřikla jsem při naší první hodině obrany proti černé magii.
,,Ale venku vás nic nečeká má milá." řekla s klidem Umbridgeová, ale vůbec tak nevypadala.
,,To určitě." sykla jsem.
,,Chcete mi tu vykládat lži má milá?" řekla.
,,Dnes po obědě u mě v kabinetu." dodala a začala znovu říkat něco o učebnicích a jak jsou velice důležité. Jo, jasně.

V kabinetě Umbridgeové

Seděla jsem v jejím růžovém kabinetě se spoustou obrazů koček. Vedle mě seděl Harry a nedočkavě klepal nohou. Za co tady je asi on?
,,Teď mi napíšete, 'nebudu říkat žádné lži'." řekla a podala nám její brka.
,,A kolikrát." zeptal se Harry.
,,Dokud se vám nevryje do paměti." odpověděla. Vzala jsem si brk.

To je nuda, fakt, tu debilní větu jsem napsala už 101krát a furt mě nepustila. Harry začal cukat rukou, na ní se začala objevovat 'ta' věta.
,,Copak se děje?" řekla tím provokativním hláskem. Chvilku se spolu bavili, ale já je neposlouchala, protože jsem na ruce cítila slabé nutkání, ale já nedovolím, aby se mi na ruce objevila věta 'nebudu říkat žádné lži'. Podívala jsem se na tu růžovku, dívala se na mě tím pohledem, že kdyby jím šlo zabíjet, už bych byla pětkrát mrtvá.
,,Paní profesorko, jsem si jistá, že už jsem si tu větu do paměti vryla." řekla jsem provokativně.
,,Jsem si jistá, že ještě." odsekla a nechala mě tam jen tak sedět.

Nebudu říkat žádné lži.
Nebudu říkat žádné lži.
Nebudu říkat žádné lži.
Nebudu říkat žádné lži.
Nebudu říkat žádné lži.
Nebudu říkat žádné lži.
Nebudu říkat žádné lži.
Nebudu říkat žádné lži.
Nebudu říkat žádné lži.
Nebudu říkat žádné lži.
Nebudu říkat žádné lži.
Nebudu říkat žádné lži.
Nebudu říkat žádné lži.

Kolikrát ještě? Achjo.
,,Myslím, že už můžete jít." děkuju!!!! Vyletěla jsem s úsměvem ze židle.
,,Naschle." vykřikla jsem a zabouchla za sebou dveře. Hned jak jsem se ocitla před jejím kabinetem, mě někdo chytl za pravé zápěstí, naštěstí pravé.
,,Co je?!" vyprskla jsem.
,,Jaktože tobě nic neudělala?" zašeptal Harry a už mě chtěl chytit za levé, ale já jsem uhla.
,,Nevím, tobě něco udělala?" zeptala jsem se, i když odpověď už znám.
,,Jo." řekl a ukázal mi ruku.

V listopadu před večeří

,,Já se z těch pravidel zblázním Ginny." postěžovala jsem si Ginny, zívla si a natáhla ruce nahoru.
,,Slečno Grangerová, ruce dolů." napomenula mě růžovka, která šla naproti nám.
,,A co s tím uděláš Dolores?" jo, takhle jí normálně říkám, Ginny radši odešla, protože když se dám do styku s Umbridgovou, nedopadá to dobře.
,,Slečno Grangerová kolikrát vám mám říkat, abyste mi říkala paní profesorko? A ruce dolů!" řekla už naštvaná růžovka.
,,A kolikrát ti mám říkat, že mi máš tykat, Dolores?" schválně jsem na konci řekla její jméno.
,,Víte, že vás za tohle mohu vyloučit, že ano?" řekla a rukou mi dala ruce dolů.
,,To by se mému otci nelíbilo." řekla jsem a dala ruce zase nahoru.
,,Váš otec s tím nemůže nic udělat." řekla Dolores a já se nahla k jejímu uchu.
,,Výš ty vůbec kdo je můj otec?" zašeptala jsem jí do ucha a dala ruce dolů.
,,Jistě, že vím." řekla se zatajeným dechem a utřela si kapičky potu, které jí stékaly po čele. Yes! To jsem chtěla, aby byla nervózní.
,,Ne, nevíš." pokračovala jsem a ona na sucho polkla. To snad ne, to se ještě nikomu nikdy nestalo, Dolores se mě bojí! To nebyl ani můj účel, ale nijak mi to jako nevadí.
,,Dík za super pokec, ale ráda bych stihla večeři, tak zatím! U obrany proti černé magii!" křikla jsem a odběhla za roh.
,,Stalo se to, co si myslím?" řekl pobavený hlas za mnou, byl to Fred.
,,Jako to, že se mě Umbridgová bojí? Jo, to je maličkost." máchla jsem nad tím rukou.
,,Maličkost!? Vždyť ty seš asi jediná koho se bojí. Ani Popletala se až tak nebojí." řekl George.
,,Proč zrovna Popletala, toho se nebojí nikdo." ale vážně, jak ho mohl napadnout zrovna Popletal.
,,Protože za všechno může Popletal!" vykřikl a já nad tím protočila očima a odešla na večeři.

Takže milánkové, DĚKUJU VÁM STRAŠNĚ MOC ZA 3k zhlédnutí. Jak? Vůbec jsem si nemyslela, že budu mít tolik zhlédnutí a za tak krátkou dobu. Jak už je mým zvykem, když jsem se to dozvěděla, rozplácla jsem se na zem a asi deset minut to vydýchávala. Pro některé je to možná málo, ale pro mě je to mega moc! Tahle kapitola se mi psala nějak sama a asi se mi líbí i ze všech nejvíc, ale už se moc rozepisuju a měla bych přestat. JEŠTĚ JEDNOU MOC DĚKUJI!!!

Vaše mega ultra šťastná Rakato!