Víc než jen kamarádka (Marek Pešl,Donaha)

Musím s pravdou ven.

Pohled Lucky: 

tou otázkou mě zaskočil. chvíli jsem váhala ale pak jsem se rozhodla říct mu pravdu má na to právo.

,,Její otec se jmenuje..." Nádech, výdech. Koukla jsem se na něj a řekla ty tři osudová slova.

,,Jsi to ty" čekám na jeho reakci už asi pět minut po pěti minutách se mu na tváři široký úsměv a řekl.

,,Bože! já jsem otec." řekl a pořádně mě objal.

,,Kolik jí je?" 

,,jsou jí teprve 2 týdny" řeknu a čekám jestli mu to dojde.

,,Počkej! takže mi chceš říct že si byla v prvním měsíci když si odemně utekla?" ptá se mě s naléhavostí v hlase.

,,Ano správně byla ale ty si neměl čas se o mě starat byl si s tou nádherou!" vyštěknu a hnusně se na něj podívám.

,,Ale já s ní nic neměl. Přísahám manažer mě donutil a říkal že to nesmím nikomu říct, ani nevíš kolik nocí jsem probrečel, kolikrát jsem ti chtěl zavolat, nebo kolikrát jsem tě hledal v každém městě." řekl a začali mu téct slzy po tvářích. To je poprvé co vidím Marka brečet, on si vždycky hrál na drsnáka aby nikdo neviděl jeho slabou stránku.

,,Já ti ale nevěřím!" zakřičím na něj a začnu plakat. Cítím dvě silné paže kolem mého pasu. Ze zvyku se mu schoulím v náruči a plakala jsem mu do hrudi. Takhle jsme stáli dobrou půl hodinu a pak mě vyrušil můj zvonící telefon. I když nerada jsem se od něj odtáhla a zvedla jsem to.

,,Ano?"

,,Lucko? kde si musíš jed na chvilku do studia, já vím seš na mateřské ale potřebujeme natočit část kde je matka s dítětem" mluvil na mě naléhavým  a zároveň prosebním hlasem.

,,Alex! klid do půl hodiny jsem tam" řeknu a s tímto mu zavěsím a kouknu se na Marka.

,,Kdo je Alex?" ptá se mě naštvaním hlasem? Kdo si myslí že je? "Tvůj přítel ti náno hloupá!" Křičí na mě moje podvědomí. Po krátkém váhání k němu přijdu a krátce ho políbím a do rtů mu zašeptám.

,,Jestli osud chce abychom spolu byly tak se jistě opět setkáme. Zatím sbohem Marku, tohle není náš poslední polibek" hned po tom sem chytla kočárek a rozjela jsem se směr studio a překvapeného Marka jsem nechávala stát za svými zády...

,,Tohle není naposledy co jsme se viděli"... Zašeptám do ticha ulice a po tváři mi sjeda jedna neposedná slza.