Melanie Potterová (Harry Potter ff)✔

6.kapitola

Poslední dny do odjezdu se nic moc nedělo. Byla jsem párkrát venku s Edem, ale jinak nic. Do Bradavic se teším, jako když jsem tam měla jet poprvé. Dneska je večer 31. srpna a já už mám všechno sbaleno. Zítra má být teplo, takže si beru zelené šaty, které mi ladí k očím a bílé boty, které jsou na způsob balerín.
Jelikož je večer, večeříme. Máme polévku z pytlíku... nechtělo se mi vařit..

"Zítra teda s váma můžu sedět ve vlaku?" zeptám se. Je mi to hrozně blbý. Určitě chtějí být sami.
"Ještě jednou se zeptáš a osobně zařídím, abys nejela nikam!" vyhrožuje mi se smíchem James.
"Fajn." kousnu se do rtu. Mámv úmyslu se zeptat ještě zítra.
"Kolik je?" zeptá se Sirius s plnou pusou nudlí z polívky.
"Deset." kouknu na hodiny.
"Neměla bys jít spát, drobečku?" provokuje mě Sirius.
"Už je totiž po večerníčku!" přidá se James.
"Ne." odseknu. "A ještě jednou mi řekneš drobečku tak...!" nedokončím svou výhrůžku.
"Co? Rozdrobíš mě k smrti, drobečku?" nenechá toho Sirius a posměšně se šklebí.
"Fajn... řekl sis o to sám.." usmívám se ďábelsky.
"A co uděláš?" zeptá se, nyní už zvědavě.
"To uvidíš." ušklíbnu se zlomyslně.
"Jinak. Dobrou!" dodám ještě a cestou nenápadně seberu všechny budíky, které se v místnosi nachází.
"Dobrou." odpoví najednou.

Dojdu nahoru s asi pěti budíky (jeden z nich je můj vlastní) a jeden nařídím na 1:00, ten dám pod polštář. Pak následuje 2:00 do nočního stolku. 3:00 do skříně. 4:00 na skříň, když je tak velkej, dosáhne tam. A nakonec 5:00 a ten dám do matrace. Má jí totiž rozepínací.
Duševní uzdravení.. 2 dny. Spací uzdravení.. zítra ve vlaku.
Schopnost říkat někomu 'drobečku' zneutralizována.. usměju se ďábelsky.

Potom dojdu do svého pokoje, vezmu ručník z kufru a jdu se umýt. Napustím si horkou vanu, zamknu dveře a vlezu do ní. Po asi deseti minutách mě začne bolet jizva. V mé době by to nebylo nic neobvyklého, ale tady by nic být nemělo.. vždyť jsem se prakticky ani nenarodila.
Zatřepu hlavou a osprhuju se. Studenou vodou, abych vyhnala všechny tyhle myšlenky, možná i proto, abych sama sebe přesvědčila, že mě nebolí jizva, ale hlava.. nepovedlo se. Po pěti minutách mě to přestane bolet, tak to hodím za hlavu. Vylezu z vany a vejdu do ložnice babičky a dědy, ze které vezmu jejich budík, sama si nadávám za to, proč jsem k Siriusovi dala ten svůj, ale co už..

Jdu do svého pokoje a na chvilku si čtu.
Aniž bych si to uvědomovala, upadám do hlubokého slánku...

"Jak to myslíš, že tady není?!" ječí můj chladný ledový hlas na bezmocného muže choulícího se v křečích na podlaze.
"J-já nevím, p-pane. Ona p-použila obraceč času a dostala se do n-nějaké j-jiné doby." vzlyká ten muž.
"Do jiné doby?! Do jaké doby, Yexley! Do jaké?!!" ječím.
"N-nevím, pane." zašeptá zkroušeně muž.
"Ty nevíš?!" zakričím. "Ale, ono by se toho dalo využít.. Yexley? Přiveď mi Snapea! Hned." uděluji příkaz.
"Jistě, pane." ukloní se Yexley a odklusá pryč.
Já mám alespoň možnost si promyslet, co udělám. Na ministerstvu jsem byl tak blízko výhry.. tak blízko. Jenže, kdybych vládl i v tom čase, kde je ta hloupá holka, mohli by i na "slavnou a úžasnou Melanie Potterovou" být dva Lordi Voldemorti moc!
Zničit ji zvenčí trvá moc dlouho a je to moc složité.. potřebuji ji zničit zevnitř a jak jinak to udělat, než že na ní budeme v její hlavě dva. Bylo by tam moje tehdejší já, současné, dokonalejší já a Mela. To by mohlo být zajímavé. A já si myslím, že vím, kam jela. Co by asi děcko, které nemá rodiče, ani nikoho, kdo by ho 'miloval' - pf! Jak absurdně to slovo zní..! - dělalo s obracečem času? Šlo by hledat své rodiče.
No jistě! Mela je jistě se svou špinavou mudlovskou matkou, nebo se svým hnusným krvezrádským otcem. A Snape s nimi chodil do školy... když jsem je chtěl zabít, chtěl tu mudlu ušetřit. Naštěstí dostal rozum a rozmyslel se, co je opravdu dobré a přiznal, že jí nebyla škoda.

Uslyším prasknutí. Někdo se přemístil.
Jak očekávám, dveře do obývacího pokoje se otevřou a v nich stojí vysoký muž s černými mastnými vlasy, které mu spadají na ramena a jeho černé oči jsou asi jediné, které se dokážou dívat do těch mých.
Na tom chlapíkovy je něco zvláštního. Možná je to fakt, že ačkoli jsem v nitrozpytu nejlepší ze všech kouzelníků, nedokážu se mu dostat do hlavy. Má velice silnou nitrobranu. Kdyby takovou měla Potterová, neměla by se čeho obávat, ale teď každopádně důvod k obávám rozhodně má..

"Ano, Severusi. Mohu se tě zeptat, z kterého ročníku jsou rodiče Potterové?" otáži se.
"Když jsme odcházeli z Bradavic, psal se rok 1977, můj pane." odpoví.
"Skvěle!"zasměji se děsivým smíchem.
"Děkuji, Severusi, můžete jít." vyženu ho.

Probudím se. Jsem celá zlitá potem a zrychleně dýchám, jako bych uběhla maraton. Posadím se a vszanu z postele.

Vyjdu ma chodbu, hodiny ukazují 0:32.
Celá se klepu. Dojdu do koupelny a otřu se ručníkem. Potom přijdu ke klulům do pokoje a rozlykám se. Brečím tiše, aby mě neslyšeli pak si vezmu Jamesovu ruku a stočím si jí k sobě. Lehnu si pod jeho peřinu. Celé to na mě působí takovým uklidňujícím dojmem... až usnu.
V noci mě nic neprobudí. Budíky jsou očarované. Neuslyší je nikdo za okruhem pěti metrů.. smůla, Siriusi..Já mu dám drobečku!

Dneska trošku kratší díl ale chtěla jsem cestu do Bradavic atd. jako normalní den a samostatnou kapitolu. Taky mám hodně školy, musím opravovat. Tak doufám, že se vám dnešní kapitolka líbila. :) názory pište do komentářů, nebo hlasujte! :* mějte se hezky!