Melanie Potterová (Harry Potter ff)✔

22.Kapitola

Melanie

Neděle. Už je to neděle. A pořád nic. Žádné zlepšení stavu, prostě nic. James s klukama jsou na konkurzu na famfrpál. Neříkám, že mě nezvali,a bych šla i já, ale v téhle době na to opravdu nemám vůnec náladu.

Vlastně jsem docela překvapená, že jsem si na téhle židli už nevydeděla důlek. Jako každý volný čas tady sedím a držím Jess za ledově studenou ruku. Takhle jsem se naposledy cítila, když Sirius.... Povzdychnu si. Kolik šancí ještě dostanu? Co když se Jess neprobudí? Nebudu se moct Danovi podívat ani do očí. Je mi ze mě špatně.

Podívám se na noční stolek. Je celý obsypaný sladkostmi a přáníček k uzdravení. Asi nemusím připomínat, že ten parchant jí nic nedal. Byla jsem svědčit. Bylo to tvrzení proti tvrzení, dokuď McGonagallová nedonutila Kukluse mluvit. Pierre je podmínečně vyloučen. Pořád se odvolává na svého otce, ale sova s jeho přáním se pokaždé vrátí, jakoby se ztratila. Zvláštní, co? Myslím, že Brumbál se ve své pracovně skvěle baví nad Pierrovým vzteklým obličejem, který se mu objeví pokaždé, když se sova vrátí. To je asi jediné, co je na téhle věci vtipné.

Když se tak koukám na ty sladkosti, přemýšlím, kdy jsem naposledy něco snědla. Už si to ani nepamatuju... James mi pořád dává přednášky, ať jím a Ed s klukama do mě pořád cpou jídlo, ale já nemám hlad. Navíc je mi pořád špatně, takže když už něco sním, dlouho to v žaludku nezůstane. Jakoby mi madame Pomfreyová četla myšlenky, najednou se ošetřovnou ozve její hlas.

"Měla byste něco sníst, slečno, od doby, co zde slečna leží jste jen kost a kůže..."

Ani se nepohnu. Sice nemám náladu odpovídat, ale má slušnost nezná hranic.

"Nemám hlad."

Pořád nespouštím oči z Jessičiny tváře a hledám sebemenší záchvěv... pohnutí víček... cokoliv, ale nic nepřichází. Její tvář je pořád klidná a kdyby z ní nevedlo několik hadiček, tak bych mohla s čistým svědomím prohlásit, že spí, jenže tak to není. Nebo ne tak docela. Ona spí, ale dlouho. Moc dlouho.

Na chvilku - stále držíc Jessičinu ruku - si podepřu hlavu na čele a zírám na prostěradlo, takže na ni nevidím. Na to, že je pět hodin večer je už celkem tma. Je šero. Prostě klasické podzimní počasí. Dan, jelikož - jak mi vysvětlil - je ve famfrpálovém družstvu je na konkurzu taky.

Najednou se Jessičina ruka začne třást. Rychle umístím svůj pohled na její obličej a zaplaví mě vlna naděje. Co když se probouzí? Čekám na jemný záchvěv víček a pomalé otevření očí, ale nic z toho nepřijde. Místo toho se Jess jenom celá klepe. Jakoby jí byla obroská zima. Němě se zamračím. Něco je tady špatně. Přemýšlím, co mám udělat a jako první mě napadne zavolat pomoc.

"Madame Pomfreyová! Madame Pomfreyová!!! Ppjdte sem!! Rychle!"

Za mého hlasitého hysterického křiku vyběhne poplašená zdravotnice a vyjeveně na mě civí. Když ale spatří, kam směruje můj pohled, její zorničky se rozšíří strachy a údivem. Rychlostí, kterou bych netypla ani k jejímu mladšímu věku, odběhne do své pracovny, kde je asi tři minuty. Když se vrací, vznáší se před ní dva tácky plné lektvarů. Dolevituje s nimi až na noční stolek. Stoupne si vedle postele, vezme do rukou první plný pohár a vleje ho Jess do úst. Tskhle do ní vlyje celý první tácek, ale Jessičino tělo se nepřestává chvět. S hrůzou sleduji celé tohle dění přede mnou a na chvilku se zdá, že na mě madame Pomfreyová úplně zapomněla, když - za stálého vlévání lektvarů do Jessiinýh úst - zdvihne hlavu a její pohled se setká s tím mým.

"Slečno Potterová," její hlas zní velice pevně, "Uklidněte se a zajděte pro pana profesora Brumbála, prosím."

Aniž bych si uvědomovala co dělám, mé nohy jakoby samy zamíří ke dveřím z ošetřovny a já se přestanu klepat. Ani jsem nevěděla, že se klepu. na začátku jdu jako tělo bre duše, ale po chvilce si uvědomím, že jde o čas, a tak se rozběhnu. Studenti se za mnou otáčí, ale já to nevnímám prostě běžím. Ani nevím, jak jsem se tam dostala, ale najednou stojím před dveřmi do ředitelovi pracovny a přemýšlím, jaké by asi mohlo být heslo dnes.