Melanie Potterová (Harry Potter ff)✔

23.kapitola

Melanie

S profesorkou McGonagallovou a Danem pospícháme dlouhou chodbou. Na to, kolik profesorce je jde tou chodbou docela dost rychle. Bohužel, od doby, co jsme odešli ze společenky, nepromluvila. Když prochazíme, mně za tento týden až moc známou chodbou, myslím si, že je naše cesta u konce. Zaplaví mě vlna útěchy, když McGonagallová zastaví a zaklepe na dveře. Dan se zdá být taky plný naděje, která ovšem pomine, jakoby ji odfoukl vítr, když se dveře otevřou a z nich vyjde madame Pomfreyová v normalním oblečení. Ne ve zdravotnické uniformě, ani v noční košili, jak by v tuto hodinu každý očekával, ale v oblečení, jaké jsem u ní nidky neviděla.

Vyjde a zamkne za sebou dveře.

"Můžeme?" kývne na profesorku McGonagallovou.

Ta pouze beze slov kývne a opět se svižným krokem vydáme chladnou Bradavickou chodbou.

Oba se na sebe s Danem zaraženě koukneme a popoběhneme, abychom doběhli profesorku a bradavickou lékouzelnici.

Nechápu, co se to tady děje, je jedna hodina ráno - ve společence jsem se koukla na hodiny - a McGonagallová  si nás vytáhne z postelí, aby nám řekla něco tykající se Jess. Myslela jsem si, že to bude něco jako že se probudila, ale když teď jdeme od ošetřovny, moje naděje klesají a klesají. Dělá se mi špatně od žaludku. Nepřihoršilo se jí? Najednou zahneme na chodbu, po které jsem dnes už taky šla. Cesta, která vede do pracovny samotného ředitele této školy, pracovny Albuse Brumbála.

Když profesorka řekne heslo a my vejdeme do pracovny, sedí tam už čtyři osoby.

Člověk, který, kdyby nebylo  madame Pomfreyové měl by křivý nos, jemu hodně podobný muž a žena, jejíž oči jsou jako okopírované od jejího syna a, i když by to jeden neřekl, dokonce je tady i Brumbál.

Když vejdeme do už tak husté atmosféry, Brumbál vzhlédne.

"Ach, dobrý večer, pane Nobingtne, dobrý večer, Melanie, dobrý večer Pomono."

Podle jeho usměvavého pozdravu usoudím, že profesorku McGonagallovou už tento večer viděl a taky to, že ho situace, kdy je v jeho pracovně rozzuřený otec, matka vypadajucí velice naštvaně a Dan, který se asi zuby nechty drží, aby drze se tvářícímu Pierrovi jednu nevrazil, nijakým způsobem nevzrušuje.

"Tak," promluví Bradavický ředitel nenuceně, "když už jsme tu všichni pohromadě, co takhle se posadit a promluvit si."

Možná někdo z této místnosti čekal, že Brumbál zvedne konec věty do otáky, tohle ale žádná otázka nebyla, nýbrž zdvořilý rozkaz.

"Myslím, že už nemáme o čem mluvit, Brumbále, dokonce se opravdu divím, proč jste volal ty děti," promluví Pierrův otec a slova 'ty děti' po řediteli skoro plivne, "Já už jsem vám své řekl, pokud na to nehodláte přistoupit, vaše smůla, ale zvážil bych, jestli život té dívky ma stejnou cenu, jako vaše kariéra."

Do jinak klidných očí Brumbála se přivalí taková dávka zlosti a jedovatosti, že jsem to ještě neviděla.

"Dovolte, Octaviusi, abych vás upozornil, že zdraví mých studentů se nebere na lehkou váhu, natožpak přede mnou. A k tomu, že jsem přizval Melanie a pana Nobingtna mám velice dobrý důvod, takže bych radil vám, vaší ženě i vašemu synovi, abyste se posadili a my to mohli vyřešit v klidu."

Mé oči lítají z jednoho na druhého, jako na tennisovém zápase.

V obličeji Pierrova otce se nehne jediný sval. Nevím co, možná něco v Brumbálově hlasu, nebo z jeho výrazu ho donutilo, aby si prkenně sednul, což po něm zopakovali oba jeho společníci.