Melanie Potterová (Harry Potter ff)✔

39. kapitola

James

Den po tom, co jsme převezli Mel do Bradavic sedíme pozdě večer s Lily na gauči ve společenské místnosti a vedeme vážný rozhovor.

"Takže to nebyla ona?" pronesu přiškrceným hlasem.

Lily se slzami v očích zavrtí hlavou.

"Já se hrozně omlouvám," vzlyká. "Je mi to strašně líto... Ty vzpomínky byly tak moc živé... Bože, chudák Melanie... Nikdy nám to neodpustí..."

Pohladím ji po vlasech. Cítím se jak idiot a mám na to úplné právo. Jak jsem mohl dopustit, abychom se k ní všichni obrátili zády? Jsem otec k ničemu. Určitě by byla strašně moc ráda, kdyby se do téhle doby nikdy nedostala a nezjistila, jaký je její otec debil. Nikdy mi neodpustí to, co jsem jí řekl, jak jsem se zachoval.

"A kdo to tedy byl?" pokouším se odvést řeč od tématu, kvůli kterému se oba cítíme hrozně.

"Bellatrix, Malfoy a ostatní Zmijozelští..." rozvzlyká se znovu. "Bude nás nenávidět..." dodá tesklivě.

"Jo, bude," řeknu, i když bych rád odporoval, ale nejde to. Pořád musím myslet na ten její zlomený pohled, když jsem jí řekl, že není moje dcera.

"A my si to zasloužíme."

K tomu už nemám co dodat. Je to prostě pravda. Jak jsme mohli být tak slepí?

Najednou se rozletí dveře do společenky, ve kterých stojí Sirius.

Celý udýchaný řekne jen: "Melanie. Něco se děje. Pojďte se mnou."

Co nejrychleji se s Lily zvedneme a běžíme za ním. Strachem se mi sevřou útroby.

Brumbál nám totiž vysvětlil, proč chtěl onen přístroj... domníval se, že Voldemort bude chtít napadnout Melaniinu hlavu zevnitř a když se tak stane, upozorní na to její srdeční tep.

Když doběhneme k ošetřovně, zjistíme, že u postele stojí Brumbál a McGonagallová.

Dojdeme až k posteli a ředitel začne smutným hlasem mluvit.

"Stalo se to, čeho jsem se obával. Melanie se ještě nevzpamatovala z neúčinné smrtící kletby a několikanásobného mučení a tím pádem je velmi slabá. Vnímá, ale zažívá strašné bolesti a... nejsme si jisti, jestli to přežije..."

Všichni stojíme jako přimražení. Po nějaké chvíli donutím své nohy, aby konečně začly fungovat a dojdu k jedné židli u lůžka.

Melanie

Bolest. Bože můj... ta ostrá bolest v hlavě. Jako by mi ji někdo rozpitvával zaživa.
Slyším v hlavě dva sičivé hlasy. Neříkají nic přesného, ale vím, že je to něco zlověstného. Chvilkama ztrácím kontrolu nad tělem. Když znovu najdu kontrolu, slyším jakoby zdálky hlasy. Ty už ale nejsou syčivé, ale tiché a... smutné?

Vím, komu ty hlasy patří, když i přes bolest ucítím, jak někdo pevně ale jemně vezme mou levou ruku. Po chvíli ucítím stejný ale drobnější dotek na své pravé ruce.

Otevřít pusu a nezačít křičet je strašně moc těžké.

"Jamesi?"

Můj hlas mi zní cize. Je moc chraplavý a má v sobě podtón bolesti. Ta bolest v něm je ale jen z poloviny proto, jak mě bolí hlava. Je to hlavně kvůli tomu, co všechno mi ten člověk řekl. Proč je tady asi teď? Aby mi vynadal? Aby mi znovu dal najevo jeho pohrdání? Přes zavřená víčka uvidím stín a malinko se přikrčím. Bojím se, že mě chce uhodit. Uslyším hlasitý vzlyk.