Melanie Potterová (Harry Potter ff)✔

37. kapitola

Melanie

Pocit přenášení jsem vždycky nesnášela. Dnes bych tam ale mile ráda zůstala ještě déle, protože to, co mě čeká když přistanu je horší, než když vám někdo páře vnitřnosti zevnitř.

"Ale ale, kdopak se to za námi nepřišel podívat," uslyším nechutný syčivý hlas.

Než se stihnu zvednout na svoje vlastní nohy, někdo mě popadne za vlasy a vytáhne nahoru. Zakloní mi hlavu a k již odhalenému krku přiloží hůlku.
Voldemort sedí za velkým stolem a pozoruje mě svýma červenýma očima. Hledám v místnosti Naginiho. Když se mi něco otře o nohu, zjistím, že jsem ho našla.
Moje touha sáhnout po hůlce je sice silná, ale naději, že se mi něco povede mi ihned sebere ruka, která mojí hůlku vezme a hodí ji k Voldemortovi.

"Děkuji, Mortixi. Odveď ji do sklepení. Pak mi sem přiveď Potterovi, prosím."

"Potterovi? Vy... Nechte je na pokoji!" začnu na něj křičet. "Pusťte je. Udělám cokoliv, když je pustíte."

Voldemort se zasměje chladným smíchem. Pokud se tomu teda dá říkat smích.

"S tím počítám, Melo. Ale ty jsi docela chabá cena za dva vyučené bystrozory. Budeš nám muset nabídnout ještě něco. Ale na tom se domluvíme ve sklepení."

Ten hromotluk mě za sebou vláčí asi dvě chodby, než konečně řeknu: "Já chodit umim."

"A taky utíkat," zavrčí, ale postaví mě na zem. Ihned mi ale hůlkou sváže ruce a vede mě za sebou.

Když sejdeme asi dvě patra, ocitnou se před námi velké těžké dveře. On belmi složitě máchne hůlkou a pak je otevře. V místnosti je skoro úplná tma, ale to mu nebrání v tom, aby mě tam strčil a šel za mnou. Pak rozsvítí hůlku a já zjistím, že se nacházíme v poměrně velké místnosti, jejíž podlaha i stěny jsou z kamene a jediným nábytkem jsou též kamenné sloupy.

Na první zběžný pojled je sklep prázdný, ale po bližším prozkoumání zjistím, že jsem v matném světle úplné přehlédla dvě postavy ležící v rohu.

Ten velkej chlap za nimi přijde a velmi nešetrně je probudí. V tu chvíli mi dojde, že to jsou Potterovi. Srdce mi poskočí a já se snažím vydat za nimi, ale zastaví mě strohý příkaz: "Nikam nechoď," a utažení pout. Když na ně ze straxhu, že mě nestihnou poznat zakřičím: "Babi, dědo, to jsem já!" tak mi dá tak velkou facku, že cítím, jak mi celá levá půlka obličeje pulzuje.

A tak se jen dívám, jak zvedá oba mé, teď už bdící, prarodiče a odvádí je někam pryč.
Dřív, než stihne úplně zavřít dveře a odstřihnout mi tak úplný zdroj světla, se rozhlednu a zjistím, že babička s dědečkem leželi na dece. Ta je sice stará a ošuntěná, ale v téhle studené místnosti asi jediný zdroj tepla. Zabalím se tedy do ní a čekám, co se bude dít dál. Lhala bych, kdybych se nebála, ale v tu chvíli spíš než nad tím, do čeho jsem se to uvrtala přemýšlím, jak bych se odtud dostala a zabila Naginiho. Ucítil by to Voldemort, kdybych ho zabila a Magini byl opravdu jeho viteál? A co když Voldemort žádné viteály nemá a my jsme hledali zbytečně? To by i celá tahle nebezpečná (a velmi impulzivní) cesta byla také zbytečná. Jen doufám, že pustí Potterovi. Protože kdyby je pustil, tak by přece jen měla alespoň nějaký pořádný důvod.

James

Ještě ten den večer ležím ve své posteli a přemýšlím nad tím, co Brumbál řekl.
Zklamal jsi mě, Jamesi. To opravdu zabolí slyšet to od Brumbála, který nikdy nikomu (ani Voldemortovi) neřekl nic opravdu ošklivého. Možná to mělo správný důvod, možná ne. Nevím. Poslední dobou velmi pochybuji o tom, jestli to Mela udělala nebo ne. Ale důkazy jsou důkazy. Mohou se mýlit ale stále jsou to fakta. S touto myšlenkou se nalonec rozhodnu usnout.