Melanie Potterová (Harry Potter ff)✔

35. kapitola

James

Nechápu, jak to mohla udělat. Nechápu. Prostě, bože, vždyť je to její matka!

"Jamesi?" pronese onen hlas.

Dělám jako bych neslyšel a jdu dál. Právě mířím na ošetřovnu. Za Lily. Mají ji propustit dnes.

"Jamesi, prosím!" chytne mě za loket a to mě tak neuvěřitelně vytočí, že poruším imaginární slib, nepromluvit na ní.

"Nesahej na mě."

Její smaragdově zelené oči zalijí slzy a já pocítím osten lítosti. Rychle ten pocit potlačím. Nezaslouží si ničí lítost. Jen ať trpí, když nechala trpět Lily.

"Já to neudělala, přísahám!"

Hraje to fakt dobře. Možná bych jí to i věřil, ale všechny důkazy mluví přesně proti ní. Z její hůlky bylo vysláno ono kouzlo, na chodbě byly nalezeny jen ony dvě. To, že Melanie byla také v bezvědomí není polehčující okolnost. Omdlela vyčerpáním, což je u takhle silného kouzla a nedoučeného kouzelníka normální. Taky holky dosvědčily, že se večer chovala divně, jako by chtěla za každou cenu být v Lilyině blízkosti.

"A kdo teda?"

Na tuhle otázku jak se zdá nemá odpověď. Zorničky se jí zmenší a ona na mě jenom kouká. Znechuceně se na ní podívám a chystám se odejít, ale ona si stoupne přede mě.

"Nevím.... Ale Regulus to ví," pronese téměř prosebně.

"Regulus? Tak to máš teda povedený kamarádíčky," prsknu po ní.

Je zajímavý, jak dokáže jedna událost úplně změnit váš pohled na nějakého člověka. Ale co byste dělali vy, kdbyyste se dozvěděli, že někdo ublížil někomu, koho milujete a všechno mluví proti němu. Můj vtek za poslední tři dny vyplave na povrch.

"Víš co? Přestaň si už hrát na neviňátko. Vsadím se, že tě na nás Voldemort nasadil, aby zjistil něco o Fénixově řádu, ve kterém jsou rodiče a o všech našich aktivitách. Nechápu, jak to je s těma viteálama, ale u nás už s tou hrou prostě neuspěješ, jasný?!"

"To si děláš srandu?! Voldemortův poskok? Já?! Vždyť jsem tvoje dcera!!" přeskakuje jí hlas o oktávy výš.

"Ty nejsi moje dcera," sjedu jí znechuceným pohledem.

Jestli jí něco donutilo mlčet, bylo to tohle. Rychlým krokem zamířím k ošetřovně a nechám tam Melanie stát a prádně koukat do zdi. V hlavě se mi ale přesto mihne myšlenka: nepřehnal jsem to trochu?

Melanie

Cítím, jak mi stýká jedna slza po tváři. A potom druhá. A třetí. Nedokážu to zastavit.

Nejsi moje dcera.

Jestli moje srdce nepuklo předtím z chování holek, Remuse, Jamese a dokonce i Siriuse, tak teď už určitě. Zády se opřu o zeď, abych neupadla, protože se mi najednou úplně zatmí před očima.

Vzlykavě se nadechnu a svezu se po zdi. Pak se rozbrečím naplno.

Proč mi nikdo nevěří? Komu je co do toho, že důkazy jsou proti mně? Jsou to moji přátelé, nebo ne? Ron a Hermiona by mě v tom nenechali, pomyslím si smutně.
Nesnáším toho, kdo to udělal. Nejhorší je, že sama nevím, kdo to je. Proč já? Najednou se mi vybaví onen prázdný hlas. Tohle se stane s každým člověkem, kterého máš ráda, dokud se nedostavíš k Pánovi zla. Proč nevím, komu ten hlas patří? Jediná tahle věta je mně samé důkazem, že jsem to opravdu neudělala já.