Melanie Potterová (Harry Potter ff)✔

40. kapitola

James

"Půjdeme?" zeptá se mě opatrně otec.

Naposledy zkontroluji svůj odraz v zrdcadle. Na sobě mam černé sako, černé kalhoty a černou košili. Boty mám ty, které mi matka koupila na ony slavnosti, jako jsou plesy, bály, svatby. Prostě pro veselé příležitosti. Ne na pohřeb.

Po povzdychnutí se pevně chytnu otcovy ruky a společně se přemístíme na místo, kde už všichni čekajì jen na nás.

Ihned jak tam dorazíme, přijde ke mně Lily a zavěsí se mi za rukáv. Pak si společně s mými rodiči, Siriusem a Remusem jdeme sednout do první řady, ze které se nám naskytne pohled na zářivě bílou rakev. Ta rakev je otevřená a s rukama na prsou a v čistě bílých šatech v ní leží dívenka s rudými vlasy a zavřenýma očima. Obecně by to mohlo vypadat, že spí. Lily se zvedne ze své židle, dojde k rakvi a květinu, kterou nejspíš drží v ruce už od našeho příjezdu sem, položí přesně do bledých rukou dívky.

Pak ze svých černých šatů vytáhne sněhově bílý kapesník. Ten kapesník znám. Dala mi ho, když jsem si zlomil nos. I přes její četné námitky jsem jí ho vrátil. Jak symbolické, že si ho vzala zrovna sem. Otře si s ním oči a vrátí se na místo vedle mě. Poté, co se usadí i ostatní pohřeb oficiálně začne.

S Lily jsme se rozhodli, že řeč na Melaniině pohřbu pronese Brumbál.

A tak tedy muž s bílým plnovousem vystoupí na pódium a začne mluvit.

Mluví o klasických věcích, které se na pohřbech většinou říkají. O tom, jaká Melanie byla. O tom,  jak jsme ji všichni měli rádi a o tom, že našemu světu dala naději, kterou nedokáže uhasit ani její vlastní smrt.
Vesměs to byla docela hezká řeč. Nemohli jsme vybrat nikoho lepšího. Ale přece jen o té řeči nemůžu říct, že byla pěkná. Je to pohřební řeč a ty nikdy nejsou hezké. Nebo alepsoň nejsou hezké takovým tím hezkým způsobem. Lily mi stiskne ruku pevněji, když na Brumbál skončí svou řeč.
Poté se všichni tiše roztleskáme.

Jak už je zvykem, po proslovu se všichni odeberou k rakvi, aby se naposledy rozloučili. My se také zvedneme a postavíme se až nakonec fronty. Lily se opře o moje rameno a já si ji přitáhnu ještě více k tělu.

"Proč...?" pronese uplakaným hlasem do mého ramena onu otázku.

"Nevim..." vydechnu. "Ale nejspíš to mělo nějaký důvod... Všechno má nějaký důvod."

Nechci, aby si někdo myslel, že je mi to jedno... To ani náhodou. Spíš se snažím se nějakým způsobem uklidnit. Že neumřela jen tak zbytečně. Protože jinak by to vůbec nemělo smysl.

"Jamesi, asi byste tam měli jít..." řekne mi tlumeně Sirius a já s Lily se tedy vydáme k Melaniině rakvi.

Je to tady. Poslední rozloučení.

Kleknu si k rakvi a začnu mluvit.

"Mel... Já... Nevím, úplně přesně, co mám říct. Tak asi takhle. Mám tě rád. Moc rád, víš. Vím, že se nedá odpustit to, co jsem ti řekl, ale já to tak ndmyslel. Jsem hrdý na to, že jsi moje dcera a jsem hrdý na tebe. Jsi úžasná. Nezapomínej na to. Ještě se uvidíme. Děkuju, že jsem tě mohl poznat. Zatím."

Mám co dělat, abych se nerozbrečel. Koukám na její sněhově bílou pleť a přemítám si okamžiky, kdy jsem mohl být s ní....

...jak jsem ji viděl poprvé, když vstoupila do našeho bytu a začala si zouvat boty. V tu chvíli měla své vlasy přehozené před obličej, takže jsem si myslel, že je to Lily. Ovšem, ihned jak jsem spatřil její obličej, měl jsem tušení, že to Lily nebude....
...nebo když jsem se v den, kdy jsme měli jet do Bradavic vzbudil a před očima jsem měl záplavu nyní už havranově černých vlasů...
...jsme ji s Lily našli, že leží na zemi a krvácí po tom, co ji uštkl onen Kuklusův záhadný had...
...jak byla smutná, když Jessica ležela v bezvědomí na ošetřovně a jak zase veselá, když se porbudila...
...jak byla naštvaná, když jsem to s Lily celé zvoral a chtěl po ní, abymi pomohla a jal zase šťastná, když jsme se dali dohromady...
... pak si vzpomenu na její smutný a podražený výraz, když jsem jí řekl ta neodpustitelná slova...
...nebo na to, jak se zatvářila, když byla v tamté místnosti s Voldemrotem a já tam přišel...
...moje poslední vzpomínka je na to, jak leží na sněhově bílé přikrývce a její pokožka s ní skoro splývala, oční víčka k sobě měla pevně přitisknuté a rty, skrz něž na nás mluvila, byly popraskané...