Psycho Life

(11.) Seznámení

Každou sekundou co jsem usínala jsem chtěla být u něj. Až teď jsem si pořádně uvědomila co pro mě znamená... Nikdy bych neřekla co by pro mě dokázal udělat... Chybí mi čím dál tím víc a to je jen na konci chodby...

Když jsem se vzbudila po asi dvou hodinách spánku, vzhledem k tomu že jsem asi do čtyř do rána přemýšlela o všech našich společných zážitcích, hned jsem za ním chtěla jít. Za necelý týden odjede a... A já se odsud jentak nedostanu... Bohužel pro mě, mě z připravování vyrušila ošetřovatelka.
"Dobré ráno, snad jsi se dobře vyspala, po obědě jdeš na další sezení k slečně Elisabeth" usmála se.
"Co? Dneska? Já.. Já nemůžu." okamžitě jsem začala odmlouvat.
"Ale copak, proč nemůžeš?" koukla se na mě pohledem jako kdybych jí zakázala setkat se s královnou.
"Mno.. Ale nic.. Přijdu." koukla jsem se do země a ošetřovatelka odešla.
Fajn.. Tohle jsem nečekala.. Jen tak se k němu nedostanu..
Musím tam být už teď dopoledne..
No co, začala jsem se upravovat, lehce jsem se nalíčila a šla ke známému pokoji.
Zaklepala jsem. Nic se neozvalo. Zkusila jsem to znovu. Nic. A sakra.. Tady něco není v pořádku.
Rozeběhla jsem se rychle směrem na druhý konec chodby. Když jsem běžela do někoho jsem narazila.
"Ježiš promiň já tě neviděla, omlouvam se." rychle jsem se zvedla a začala se umlouvat.
Stála tam holka, přibližně stejně stará jako já. Měla krásný modrý oči a krátký černý vlasy.
"V pohodě, nic se neděje. Jsi pořádku?" promluvila a podívala se na mě.
"Jo, já jsem co ty?"
"Ale jo, vypadá že jsem celá." zasmála se a podala mi ruku.
"Mia" usmála se.
"Emmm, Blacky" nejistě jsem se pousmála.
"Ráda tě poznávám" mrkla na mě "proč jsi tu?"
"Mno... To ti řeknu jindy, proč ty?"
Ukázala na svoje tělo.
"Anorexie?" podívala jsem se na její vystouplé kosti.
"Jop" znovu se zasmála "promiň budu muset jít, uvidíme se později" usmála se, zamávala a šla dál chodbou.
Wow, tohle jsem tu nečekala, že by tu byl kromě Jonyho někdo normální? Nevim.. Tim jsem si připoměla že ho hledam a rozeběhla jsem se dál. Doběhla jsem dolů a koukla okýnkem na zahradu. Seděl tam na lavičce schoulený. Znovu jsem se rozeběhla, nevnímala jsem že mám jen legíny a tričko a doběhla jsem za ním. Rychle jsem ho objala a koukla se do těch jeho krásných očí které byli znovu plné slz. Neměla jsem tenhle pohled ráda. Měla jsem ráda jeho úsměv, radostné a zářivé oči, ne slzy na trvářích.
"Co se děje?"
"Já ani nevim.. Stýskalo se mi v noci" koukl se do země a s tím, na písek který byl po všech cestičkách na zahradě, spadla slza.
"Mě taky, nemohla jsem spát" objala jsem ho znova a teď hodně silně, protože se klepal zimou.
"Jdeme do vnitř, pojď, už se klepeš. Jak dlouho jsi venku?" uvědomila jsem si.
"Asi deset minut, nevím.." za celou dobu co jsme šli zpátky se na mě nekoukl.
Ještě než jsme vstoupili dovnitř jsem ho zastavila, utřela mu slzy, usmála se na něj a pak jsme šli zpátky na pokoj.
"Zatopim ti tu, máš tu zimu" řekla jsem když jsem vešla k němu do pokoje.
"Proč jsi byl vůbec venku? Vždyť je tam zima.." konečně se na mě podíval.
"Musel jsem se potrestat. Nesnáším svou slabost. Nesmím brečet.."
Rozbrečel se ještě víc.
"Ty se nemáš za co trestat.. A i kdyby.. Já ti to nedovolím." mrkla jsem na něj a pousmála jsem se. Šla jsem k němu, objala ho, položila do postele a přikryla ho. Pořád se klepal a byl zmrzlý. Jak malý dítě..

Ahooj, jsem tu zase! Nebojte žiju, jen jsem kvůli nejmenované osobě (<3) nic nepsala, protože nebyla nálada.
Přežijte týden a ahoooj :)
Blacky S.