Psycho Life

(14.) Už to nezvládám

"Blacky, jsi v pořádku?" přišla očekávaná otázka.
Nebyla jsem schopná odpovědět.
"Blacky?"
"Nechte mě být" odsekla jsem.
"Až nám řekneš co se děje" hned odpověděla.
"Nechte jí, bojí se" vložil se do konverzace Jonáš.
"Ty se do toho nemontuj" zasyčela na něj, a odtrhla ho z našeho silného objetí.
"Nechte ho!" zakřičela jsem.
"Půjdeš s náma" řekly všechny najednou, aniž by se na mě nebo Jonyho podívali.
Vzali mě za ruku, silně mnou trhli a já si stoupla. Když jsme odcházeli z pokoje koukla jsem se za sebe na Jonyho, jak začíná brečet. Koukl se na mě a pak si jen lehl na břicho na postel. Dál jsem nic neviděla.

Dotáhly mě do mísnosti kde bylo jen okno s mřížemi, postel, stoleček a židle. Nic víc.
"Tady teď budeš pár dní bydlet." řekla jedna z ošetřovatelek a do ruky mi dala krabičku s prášky.
"Tohle budeš brát, zklidní ti to halucinace" otočila se a odešla.
Ve dveřích ještě prohodila že za mnou nikdo nemůže. To mě dodělalo úplně. Vždyť Jony za pár dní odjíždí.. To nemůžou!
Došla jsem se slzami v očích ke zdi, opřela se o ní, a sjela po ní zády dolů. Rukama jsem si objala kolena a začala vzlykat.
Kam jsem se to dostala.. Porozhlédla jsem se po místnosti. Bylo tu šero, prázdno, a z chodby se ozývali zvláštní zvuky.. Jednou křik, po druhé pláč, po třetí smích, a jindy divné skřeky.
Když jsem se dívala po místnosti, něco jsem zahlédla v rohu místnosti. Když jsem se podívala pozorněji nic tam nebylo. Asi jen nějaký odraz.

Když jsem šla spát měla jsem znovu ten divný pocit.
"Neee" zaúpěla jsem si v hlavě a snažila se usnout.
Když jsem už skoro spala něco mě pohladilo po vlasech. Zbystřila jsem, ale protože jsem byla rozespalá nic jsem si neuvědomila.
"Jen spi" něco mi zašeptalo do ucha a začalo se smát. V té místnosti byla velká ozvěna, o to to bylo strašidelnější.
"Klid, něco se ti zdá" opakovala jsem si stále v hlavě.
Pak to stvoření se mnou švihlo, a otočilo mě to, takže jsem na něj viděla. Byl hrozně vyhublý, byli mu vidět žebra a byl celý od krve. Dost se podobal na Wendiga z Until Down. Hrozně jsem se bála a z očí se mi sputili silné proudy slaných slz. Hrozně jsem se chtěla probudit, ale nešlo to. Možná proto, že to nebyl sen ale realita.
Šel do rohu, otočil se a vrátil se zpátky ke mě. Začala jsem co nejvíc pištět a ječet, už jsem díkybohu slyšela kroky a rozsvicování světěl na chodbě. Asi mě slyšeli celé Dobřany ale to mi bylo momentálně jedno.
"Blacky?! Blacky slyšíš mě?" přiběhla tam jedna z několika ošetřovatelek které za mnou běželi a začala se vyptávat.
"Co se děje, jsi v pořádku?"
Zrychleně jsem dýchala, ale v pokoji už kromě mě a ošetřovatelek nikdo nebyl.
"Ale jo, snad, něco tu bylo, a mluvilo to na mě." pořád jsem nemohla popadnout správný rytmus dechu.
"Brala jsi ty prášky?"
"Jaký prášky?" dělala jsem blbou abych to zamaskovala, já to jíst nebudu..
"Ty co leží tamhle na stole" ukázala na stůl aniž by se tam podívala.
"Aaaha, tak ty jsem neměla." pousmála jsem se stydlivě a podívala jsem se do země.
"Blacky musíš je brát, jinak se to bude zhoršovat.. Už takhle sedíš na posteli a ječíš." začala mi promlouvat do duše.
Odkejvala jsem to a pak jsem si vzpoměla.
"Jonáš... Kde je Jonáš?!!" začala jsem křičet a vše se rozlýhalo po chodbách a pokojích...