Psycho Life

(1.) Deep nálada

Jonáš
Ne, to nesmí. Nesmí mě tu nechat.
"Bohužel.. Její srdce přestalo bít, a už jí nedokážem vrátit do stavu živých.. " sklonil se nade mnou doktor.
"Ne, t-to nemůže" vykoktal jsem ze sebe.
"Bohužel" sklonil zrak a odešel.
Já si pomalu kleknul k operačnímu stolu, a začal brečet. Jakási sestřička za mnou přišla, soucitně mě poplácala po zádech, pomohla mi vstát a odnesla mě do čekárny.
Po asi půl hodině přemýšlení nad našimi zážitky jsem se zvedl ze židle, a líně jsem odkráčel domů. Ve sluchátkách se mi přetočila naše společná písnička Saviour, kterou oba milujeme. Teda.. Já jí miluju. Ona si ji pouští někde v nebi. Nikde jinde než v nebi být nemůže. Ona byla tak úžasná. Klidně bych pod to auto skočil já, místo tohohle. To utrpení je čím dál tím horší.
V návalu emocí jsem švihnul mobilem o chodník, to mi vyškublo sluchátka a ta písnička přestala hrát. Mobil se rozletěl na všechny části. Baterka, simkarta, a vedle ní i pameťovka.
Po uklidnění jsem to sesbíral, dal na to kryt a mobil hodil do tašky.

Doma jsem odemknul, nikde nikdo, takže jsem jako zombie došel do pokoje a tam prostě spadnul na postel.
Po chvíli jsem vzal mobil, kliknul na ikonku galerie, a koukal se na všechny fotky co tam byly. Byla tak krásná, její úsměv byl tak roztomilý, i když byl dost často pouhou přetvářkou. Věděl jsem když se něco dělo, ale ne vždycky jsem se zeptal. Několikrát jsem se zeptal, ona se mi sesypala do náruče, a třeba hodinu takhle brečela. Vždy jsem poznal když se chtěla s něčím svěřit, i když ne vždy jsem jí dal prostor k tomu to říct.
Hrozně jsem si cenil toho že mi vše říkala. Uvědomoval jsem si, že jsem pro ní jediná opora, pevný bod o který se může opřít, a vždy jsem se snažil, aby ten bod byl co nejpevnější.
Vždy se mohla svěřit, a ona to moc dobře věděla.
Po chvíli co jsem projížděl galerii, jsem narazil na fotku, kde já se směju, a ona něco píše do sešitu. Školní to nebyl, protože domácí úkoly nikdy nedělala. A nic jinýho mě nenapadlo.
Pak jsem na to nějak zapoměl a šel dolů. Tam stál otec a Monika.
"Synu" promluvil táta.
"No.." řekl jsem bez zájmu.
"Je nám to oběma moc líto." řekl smutně.
"Jo fakt? Myslíš že když mi umře jedinej člověk kterýho jsem měl upřímně rád, mi stačí jedno je mi to líto? Po tom co jsi mě před ní znemožnil, zmlátil a bůhví co všechno? Ty roky co jsi mě šikanoval se nespraví tim že se mnou jednou budeš soucítit. A teď, když dovololíte jdu brečet do svého pokoje, to je ta místnost nahoře, kde je nápis Jonáš! Ale to jen tak kdyby to někoho zajímalo.. Protože já jsem tu vlastně úplně na nic!" nevydržel jsem opět nápor emocí, vyloženě vydupal schody, došel do pokoje, a sednul si na postel, kde jsem začal utrápeně brečet.
Po pár minutách mi zavibroval mobil, ani jsem nechtě koukat kdo píše, ale zvědavost byla silnější než já.
"Alex" řekl jsem si pro sebe.
"Upřímnou soustrast brácho, mrzí mě to.."
Ten ať mi neleze na oči, kdo ví jestli tam neskočila kvůli němu.
"Nejsem tvůj brácha, a jo, mě to mrzí taky" odepsal jsem.
Docupital jsem do koupelny, tam jsem ze se be smyl všechen bordel a šel jsem si lehnout. Na sebe jsem si vzal batman tepláky, ty Blacky úplně milovala, akorát jí byli velký, takže v nich dost často zakopávala. K sobě jsem si místo plyšáka vzal její tričko kde byla její vůně. Jednou ho tu nechala když u nás spala.
Slastně jsem nasál vůni z trika a po chvíli vzlykání jsem usnul.

O ano, je to neuvěřitelné, píšu druhej díl! Ve většině případů to bude z Jonášovo pohledu může se stát že bude pohled i někoho jinýho. Chci říct, že drtivá většina je improvizace, nic nemam vymyšlený ani sepsaný, a většina je vymýšlena za pochodu při psaní :D
Vaše unavená Blacky... <3