Psycho Life

(12.) Straší mi ve věži

Ten den za mnou přišla ošetřovatelka, že se posezení u Elis přesouvá, protože tam jde jiná holka. Jak později zjistím, byla to Mia, její váha se nezlepšuje, spíš ještě klesá, takže se byli poradit co dál.

Den probíhal v celku v klidu, nic se nestalo, za to noc byla horší...

Když jsem šla spát, necítila jsem se úplně v pořádku, v normálu... Ignorovala jsem to, protože jsem to zažívala běžně. Když jsem si ale lehla, cítila jsem se ještě ve větším nebezpečí než před chvílí... Peřinu jsem si natáhla pod oči, a jen se rozhlížela po pokoji. Nic jsem neviděla, pak jsem pořádně zaostřila do rohu pokoje. Stál tam stín postavy. Byla vysoká a hubená, nic víc nebylo vidět. Byl to jen stín. Pomalu se ke mě blížil, byl něco jako duch. Šel jen směrem ke mě, ani se nepohyboval nahoru a dolu, jako člověk při chůzi. Nemohla jsem se pohnout, ale rychle jsem se vzpamatovala, promnula si oči a opatrně se koukla zpět. Nic ani nikdo tam nebyl. Jsem fakt nemocná...
Díky bohu se mi podařilo usnout ještě před tím, než jsem stihla zahlédnout další stín.

Ráno. Konečně světlo. Tahle noc byla vážně hnusná.
S protáhnutím jsem se posadila na okraj postele a snažila myslet na něco jinýho. Než jsem stihla cokoli udělat ve dveřích stála ošetřovatelka, která mě tenkrát dovedla na můj pokoj když jsem přijela.
"Dobré ráno, už jsem tě šla budit, dneska jsi spala dlouho" koukla na hodiny nad dveřma a zpátky na mě.
"Devět? Jen?"
"Tady se nespí do oběda" usmála se a odešla.
Jasně...

Dokopala jsem se ke vstání a došla k oknu. Venku pršelo.
Než jsem začala myslet, stál ve dveřích Jony. Ten kluk je vážně všude.
"Bré ráno prcku" usmál se na mě tím svým nehorázně kjůůt úsměvem.
Podlomili se mi lehce kolena ale ustála jsem to, a asi si toho ani nevšiml.
"Emmm, bré ráno" na slovo ráno jsem prsty naznačila uvozovky a koukla se na hodiny.
Došel ke mě, obejmul mě a mezitím si propletl prsty s mými. Pak mě dotáhl na postel a posadil mě.
"Jsi roztomilá po ránu" koukl se na mě s úsměvem.
"Děkuju" určitě jsem se červenala.
"Co je s tebou? Obvykle když mě vidíš tak se mi pověsíš okolo krku a nepustíš mě."
"Ego up, co?" zašklebila jsem se na něj.
"Trochu. Ale ne vážně.. Co je s tebou?" koukl se ustaraně.
"Chceš to vědět?" koukla jsem se do země.
"Jop." pohledem mě pobídl k tomu aby začala.
"Fajn.. Johny?.... Já jsem paranoidní.."
Nechápavě na mě koukl, ale nedala jsem mu možnost k tomu aby promluvil.
"Včera večer když jsem šla spát jsem viděla stín člověka tamhle v rohu." ukázala jsem do toho rohu kde se má představa procházela aniž bych zvedla hlavu.
"Vážně?" řekl zaraženě.
"Jo.. Zlato já jsem nemocná.." už se mi do očí hrnuly slzy.
"Nejsi, jsi moje malá Blacky, a neplakej." stikl naše propletené prsty a dal mi pusu na čelo.
"Kdybych nebyla, netrčela bych v týhle díře.." usmála jsem se svým typickým falešným usměvem ale pořád koukala do země.
"Ale notak" odhrnul si vlasy z očí a taky se díval do země.
Hlavu jsem zvedla. Tentokrát u mě stála malá holčička, už jsem jí viděla do tváře, protože stála přesně vedle mě. Rychle jsem rozpletla naše prsty a skočila mu kolem krku. Obličej jsem mu zabořila do ramene a oči jsem zavřela co nejsilněji to šlo.
"Děje se něco?" začal mě hladit po zádech.
"Ne..." stručně jsem odpověděla.
"Kecáš co?" odtáhl se ode mě.
"Jo.." provinile jsem se koukla mimo ale hned jsem se vrátila jak jsem byla.
"Co se stalo?"
"Stála tam holčička. Vedle mě. Koukala se na mě."
"Kde?" nechápavě se zeptal.
"Teď, když jsme tu seděli, stála vedlě mě malá holčička a koukala se na mě. Vypadalo to jako když mi něco chtěla říct"
"Blacky.. Neboj se, jsem tu s tebou, nic se nemůže stát." dal mi pusu do vlasů a přitiskl se ke mě. Nikdy jsem se necítila bezpečněji....

Ahoj! Blacky je zpět! Omlouvám se že nevycházeli díly ale nebyl čas, nálada ani nápady... Snad se nezlobíte :)
Tak zas ahoj!
Ps: hezký prázdniny :P