Psycho Life

(1.) Další začátek?

Procházela jsem ulicemi New Yorku když v tom jsem viděla dva kluky.. O něčem se bavili, stáli na druhé straně silnice ale... Něčím mě zaujali. Asi tím že byli oba celí v černé a.. Prostě byli celí v emo stylu. 

O tenhle styl se nijak nezajímám, jen vím že existuje. Emo lidi neodsuzuji, nijak mi nevadí, jen to není zrovna můj styl.. Jsem typická holka se kterou si nikdo moc nebaví, prostě si žiju svůj nudný život. Nebudu se představovat, stejně to nikoho nezajímá.. 

Ti kluci se na mě koukli a rozešli se směrem ke mě. Byla jsem potěšená, ale zároveň jsem se bála, přecejen.. Bůhví kdo to je. 

"Hello" usmál se ten jeden a druhý jen netrpělivě přešlapoval vzadu.

"Ahoj" usmála jsem se taky a čekala reakci na to že umím česky. Slyšela jsem pár českých slov tak jsem usoudila že jsou to češi.

"Eh, můžu se zeptat, nevíš kde je nějakej hotel nebo nějaký ubytování? Jsme tady s kamarádem a nějak se tu nevyznáme." pořád se usmíval.

"No nevim, v tomhle se moc nevyznám.. Ale mohli by jste jít ke mě, mám velký barák a večer se tam sama bojim.." uchechtla jsem se a až pak mi došlo co jsem vlastně řekla.. 'Bože ty jsi blbá' řekla jsem si v duchu. Ale tak budiž, nemusí to být tak hrozný.

"Eh, no. Děkujem za pozvání, ale nevim co na to kamarád.. Zeptám se ho počkej." usmál se rozpačitě a došel za tim klukem.

Pomalu jsem si začínala uvědomovat co všechno by se mohlo stát. Na místě bych nejradši zmizela, ale co jsem měla dělat. Ti kluci vypadali fajn. Ale na druhou stranu ani nevěděli moje jméno.  A já jejich.. Ani kolik jim je, nic. 
 Ten roztomilý blonďák šel ke mě a já usoudila že se dohodli. Tiše jsem doufala že řekne že ne, ale bohužel to nevyšlo.

"Tak prej jo" ušklíbnul se na mě a já jsem v tu chvíli v hlavě projela celý můj slovník sprostých slov, a že jich je hodně.

"A to vás ani netrápí že nevíte moje jméno nebo kolik mi je?"  rozmáchla jsem rukama.

"No popravdě celkem jo, ale nemáme jinou možnost.. Teda, jestli fakt nevíš o nějakým tom hotelu.." usmál se.

"Dobře, je mi 18 a jmenuju se Annabelle, říkejte mi jak chcete" zasmála jsem se pro ulehčení situace "a co vy?" 

"Já jsem..." nestihl doříct, protože místo toho zařval jeho kamarád, kterej asi poslouchal celej náš rozhovor protože by to jinak neřekl.

"Hustýýý, ty se jmenuješ jak ta panenka!" rozzářily se mu oči.

"Jo a v noci tě budu strašit jestli ho nenecháš domluvit" usmála jsem se mile ale zároveň strašidelně. Kluk zmlknul a blonďáček pokračoval.
 

"Já jsem Jonáš a tohle Alex. Je nám oběma 17. A.. Než si nás vezmeš domů, měla by jsi vědět že jsme už asi oba hledaný, protože jsme utekli z domova. " řekl smutně.

Já se zarazila. Proč utekli. Co když jsou to nějaký zločinci? 

"Ale neboj, nic jsme neudělali, jen nás nebavil každodenní stereotyp doma, tak jsme zkusili něco jinýho" usmál se ten vzadu.

"No.. tak jdem?" usmála jsem se, mávla rukou a v obavách co bude dál jsme vykročili směrem ke mě. 

Ano, žiju!! Ač po sakra dlouhý době, vydávam další část, a rozhodla jsem se že udělam další díl, už ne z pohledu Jonáše ani Blacky, z pohledu holky Annabelle. Asi je šílené že vydávám dál, ale... Hey mě to baví :D Doufám že to bude mít stejný úspěch jako minulé dvě části. Jo aaaa berte to jako poděkování za 8k čtení. Neuvěřitelný číslo :33