Psycho Life

(9.) Vzpověď

"Promiň budu muset jít" řekl jsem při procházce.
"Jakto?"
"Zejtra je škola, musim si něco připravit"
"A jo. Sakra"
"Co?"
"Já na to zapoměl.." někam odběhnul a já zůstal chvilku stát na místě.
"Faaaajn" řekl jsem si.
Teď zjistim že to byl jenom sen a jdu si hodit mašli.
Když jsem šel domů vzpoměl jsem si že jsem si Dennyho v noci fotil. Neptejte se proč.
Dal jsem si ho na tapetu a celou cestu jsem se rozplýval nad tou fotkou.
Došel jsem domů, ale i přesto že se mi nechtělo, musel jsem si jít připravit věci.
"Hey, vždyť nic nepotřebuju.." zasmál jsem se svojí blbosti.

Tak... Já nemam co dělat.
No co, jdu se najíst.
"Ahoj" ozvalo se za mnou když jsem si z ledničky udělal televizi.
"Čau" otočil jsem se.
"U koho jsi dneska spal?" zeptal se 'táta'.
"To ti může být jedno" vzal jsem si mrkev abych měl aspoň co kousat a prásknul jsem dveřma ledničky.
"Jsem tvůj otec, měl bych to vědět" usmál se.
"Nejsi můj otec. Můj táta jsi přestal být když jsi domů přitáhnul tohle" ukázal jsem na Moniku co vyndavala cosi z tašky "a když jsi máme zrušil hrob, jsi pro mě přestal existovat. To že je mrtvá, to ti nezazlívam, ale ten hrob jsi jí nechat mohl!"
"Ale Jony" řekl smutně.
"Ne, nic nechci slyšet!" dupal jsem do schodů.
"Jonáši" řekl při prásknutí dveřma.
V tu chvíli se ozval telefon. Hned jsem ho zvedl a z druhého konce se ozval hlas který jsem chtěl teď slyšet asi nejvíc..
"Ahoj zlatíčko" řekl.
"To je kjuut" rozplýval jsem se nad oslovením 'zlatíčko' který jsem slyšel v podstatě pořád, ale od něj to bylo prostě awwwwiee.
"Co přesně?" znejistěl.
"To osloveníí" radostí jsem málem lezl po stropě.
"To je u tak dokonalý osoby jako ty je to samozdřejmost"
"Oooo"
"Ale!" zvážněl.
"Achjo, zas něco vážnýho"
"Jo... Šel jsem okolo vašeho baráku, a slyšel jsem že se hádáte s tátou..."
"A?"
"Nic, jen že by mě zajímalo proč.. Víš, chci být psycholog, a celkově mam problém ten, že všechny problémy ostatních musim brát na sebe"
"Fajn, ale jen protože jsi to ty"
"Děkuju" viděl jsem ten úsměv i když ho vidět nemůžu.
"Máš zač. Chci nějakou odměnu" myslel jsem to ironicky, ale on to vzal vážně.
"Dobře, co by sis představoval?" řekl úplně klidně.
"Emmm. Odměnu... Chci... Tebe"
"Faaajn" protáhl hlásku.
"Takže kde a kdy?" řekl jsem.
"To až pak. Teď říkej" pobídl mě.
"Fajn. Takže. Před přibližně dvěma lety jsme žili já, máma a táta. Do doby než jsem jí našel v koupelně s prostřelenou hlavou. Sebevražda, v dopise na rozloučenou bylo napsáno že kvůli rakovině kterou jí našli. Já jsem se z toho sesypal, otec byl úplně v pohodě. Za pár měsíců pro mě plných depresí a sebepožkozování otec domů dotáhl Moniku. Nenávidim jí už od první chvíle protože na mě je od začátku hnusná. Všechno je špatně a nic neumim. No.. To pro mě přestal být tátou. Potom když se mě zeptal jestli s nim pojedu zrušit mámě hrob jsem ho přestal znát. Udělat scénu před Blacky, a trochu mě zmátil. Dřív to byl ten nejhodnější táta co jsem mohl mít, později se z něj stalo tohle." řekl jsem se slzami v očích.
"Ouu... To mě mrzí... Jedna technická... Kdo je Blacky?"

Sakra lidi já vás nechápu. Ty čtení hrozně rychle naskakujou.. Za den minimálně stovka.. To máme za necelej tejden další tisícovku za sebou. Wow.
PS: hodně lidí psalo že nechápe nebo jim nesedí že Jony spí u kluka co poznal den před tim, a už vůbec ne to že se líbali. O to tam jde :D jo jasně, z lidí co to čtou by to neudělala možná ani třetina, ale hey o to jde. Rodina vás nenávidí, vaše holka je mrtvá.. Máte rozházený pocity a prostě stane se něco co se stát nemělo..  Některý kamarádství se buduje měsíce, roky, ale někdy se poznáte a hned to vypadá že se znáte odjakživa. Holt, žijeme jen jednou a zkusit se má vše.