Psycho Life

(23.) Když se daří

Už jsme si obouvali boty, když najednou někdo zabouchal na dveře. Otevřela jsem, a tam stál Jonyho otec.
"Jonáši!" zařval a mě odstrčil ke zdi, že jsem se praštila.
"Říkal jsem že přijdeš ráno domů!" Zakřičel a dal mu facku, že se převážil a spadnul.
"Nechte ho!" zakřičela jsem na něj, ale pochopila jsem že to byla asi hodně velká chyba, když šel ke mě, a dal mi facku taky.
"Co si myslíš že děláš?!" zakřičel na mě, když jsem se skácela bolestí.
"Blacky!" rozeběhl se za mnou Jony a chytil mě za ruku.
Otče" zašeptal.
"S tebou si to vyřídim doma" chytil ho za zápěstí, a dotáhnul ho do auta.
Já se držela za tvář, a potichu jsem brečela do prázdného domu.
Potom jsem se rozhodla že půjdu ven, když už jsem byla oblečená.
Šla jsem prázdnou vesnicí, venku štěkali psi jinak bylo hrobové ticho.
Najednou proti mě šla partička lidí. Byly tam 2 holky a 3 kluci. Měla jsem přes sebe kapucu, takže si asi mysleli že jsem jako oni.
"Hej, jak se jmenuješ!" zakřičel na mě jeden z těch kluků.
"Blacky" řekla jsem když přišli ke mě.
"Wau, co tu děláš? A jaktože tě neznam?" šťouchnul do mě ten kluk.
"Jsem tu nová, bydlím tu pár týdnů."
Ten kluk obdivně písknul a pak řekl
"Nechceš jít s náma?"
"A kam?" vzhlédla jsem od svých bot
"Někam se projít po vesnici, jdeš?"
Nemam co stratit..
"Ale jo, klidně." a rozešli jsme se směrem pryč.
Celkem jsme si rozuměli. Ty holky byly dost hezký. Kdybych neměla Jonáše, jdu do nich.
Jedna byla blondýnka, a ta druhá stejně jako já černovláska.
Blondýna se jmenovala Juliet, černovlasá Candy. (Byla fakt sladká)
Došli jsme až do nějaké stodoly. Sedli jsme si na kusy dřeva, a na kmeny různě poházené po zemi.
Něco začali vyndavat z kapes. Neviděla jsem nic, ale slyšela jsem šustění pytlíčků.
Když mi došlo co se děje, zatajil se mi dech.
"Chceš?" natáhl ke mě ruku s bílým práškem.
"Tohle nemůžu" zašeptala jsem.
"Ale notaaaak, aspoň jednou" bouchnul do mě.
"Fajn, ale jen maličko" protočila jsem očima.
Na stůl mi nasypal trochu prášku, já vzala papírek a srolovala ho do trubičky. Kreditkou jednoho z kluků jsem srovnala prášek do malé, uzké lajničky. Všech pět párů očí na mě nedočkavě koukalo.
Vzala jsem ruličku, zacpala jednu dírku, do druhé jsem dala trubičku z papíru, a směrem do prava jsem to vtáhla do nosu. Hrozně to zalochtalo v nose, ale byl to příjemný pocit výhry že jsem to dokázala, ale na druhou stranu jsem se bála co když to někdo zjistí.
"Wohooo" zakřičeli všichni najednout, když jsem se oklepala po vtáhnutí kokainu do nosu.
Po chvíli začal působit, a mě bylo všechno jedno. Ať už Jonáš, rodiče, nebo to že už mam asi bejt doma.
"Hej, asi budu muset jít." zvedla jsem se z kmenu, a šla jsem ke dveřím.
"Dobře, přijdeš zítra? Jsi celkem fajn" usmál se Alex "tady máš pro jistotu číslo" podal mi lístek s naškrábamým telefoním číslem.

Ne moc šťastnej díl, ale u týhle story si musíte zvykat. :D