SPŠ Grafická

Ten zlom

,,Dávej pozor! Malém jsi mi shodila učebnice!" utrhl jsem se na ni svým obvyklým způsobem. Jako obvykle prošla kolem mé lavice a letmo zavadila o můj sešit. Podívala se mi do očí a zhluboka se nadechla.

,,Víš co?" řekla tónem, jímž se mnou lidé nemluví. Možná jsem předtím mohl ubrat na hlasitosti. Teď nás sledovalo dost spolužáků. Teda.. Což o to. Aby mě odmlouval, někdo jako ona, se nedělo každý den. A dít ani nebude. Měla zareagovat jako obvykle! Něco odlehčeně zamumlat a neodmlouvat... Teď jí to asi přestalo bavit. Ozval se ten příšerný hlásek v mojí hlavě. Uchechtl jsem se nad ním a poslal ho hluboko do pr...pryč. Naklonil jsem hlavu a zvedl se z lavice. Rázem jsem byl téměř o hlavu vyšší než ona. Pár lidí okolo se pobaveně ušklíblo. Ona jen o pár stupňů zaklonila hlavu.

,,Ano?" řekl jsem odměřeně a čekal na její reakci. Nic neříkala. Jenom natáhla ruku a jedním ladným pohybem mi smetla vše co jsem měl na lavici k nohám. Vyjma kelímku s kafem (naštěstí). Za to jsem jí byl v té chvíli vděčný. Ale na celkovém efektu to nic nemění. Učebnice dunivě pleskly o zem a ve třídě bylo rázem hrobové ticho.

,,Seber to," řekl jsem přísně a přesvědčoval vlastní hlas, aby zůstal klidný.

,,Ani mě nehne," ušklíbla se a chystala se opustit třídu. Než se stihla celá otočit, chytil jsem jí za zápěstí a křečovitým trhnutím jsem ji donutil otočit se ke mně a mimo jiné přistoupit (nebo spíš klopýtnout) o trochu blíž.

,,Hey!" sykla. ,,Pusť mě. A přestaň dělat scény. Tý tvojí nadutý hlavě jenom prospěje, když se na chvilku přestane vznášet v oblacích a..-" Zesílil jsem stisk. Možná až moc, protože zmlkla a jen mě propalovala již ne tak sebejistým pohledem.

,,Na tohle si nezvykej," řekl jsem výhrůžně a tiše. Pak jsem jí pustil. Naposledy mě probodla pohledem a následně klidně a vyrovnaně odkráčela na chodbu. Směrem do jídelny.

,,Co je? Můžu já za to, že po mně jede?" pronesl jsem na oko pobaveně ke zbytku třídy, abych alespoň trochu odlehčil situaci ke svůj prospěch; spolužáci, ať už stáli nebo seděli, pobaveně, překvapeně, mlčky a strnule zírali na mě. Nevadí mi pozornost okolí. Ale ne když jsem všem pro smích. A Cassidy ze mě blbce dělat nebude. Sebral jsem si věci ze země, hodil je do brašny a i stou vyšel ze třídy.

,,Hey! Co to bylo, bro?" chechtal se mi spolužák za zády.

,,Jdi někam, Jette," procedil jsem mezi zuby.

,,Ale, snad tě nerozhodí taková blbá holka," smál se. Projela mnou vlna čehosi. Ona není blbá. Jak si to může myslet? Jak to může říct?!

,,Já jsem v pohodě," řekl jsem klidně.

,,Jak myslíš," ušklíbl se. Pozvedl jsem jedno obočí a dál volným krokem mířil do jídelny. Jett mi šel v patách. Vešel jsem do velké světlé místnosti plné dřevěných kulatých stolů a hned si všiml té rozesmáté tvářičky sedící u stolu uprostřed. To byl můj stůl. Tam jsem vždycky seděl já. A taky ještě budu. Cassidy seděla se svým jídlem mezi dalšími dvěma holkami. Jedna z nich patřila k těm, s kterými jsem se bavil. Vzal jsem si tác, jídlo a nevnímaje Jettovy poznámky o dívkách u našeho stolu, jsem došel přímo k nim. Zastavil jsem se a zadíval se jí do očí. Ona mě ovšem ignorovala. Dál spokojeně s Jane rozebírala tiskařskou techniku, o níž jsme se právě učili. Jediná Jessie se na mě tázavě podívala.

,,Sednete si k nám, kluci?" usmála se a kývla na volná místa. Děkovně jsem jí úsměv oplatil a s jasným důrazem na svou přítomnost jsem spustil z výšky dvou centimetrů tác na stůl. Ozvala se slabá ač výrazná rána. Cassi se zarazila v půli věty. Již podruhé za posledních patnáct minut. Podívala se na mě a pohrdavě pozvedla obočí. Pomalu se na nás začalo upírat víc a víc párů očí. S pohledem přikovaným k ní jsem si sedl a nebýt Jettova vyrušení nejspíš bych jí propaloval pohledem dokud by se nezvedla a neodešla. Ovšem ona měla talíř prázdný ani ne z poloviny.

,,Na jaké jdete přednášky?" zeptal se Jett a přerušil tak mnou a Cassidy vytvořené dusivé ticho.

,,Na linoryt," řekla Jessie. ,,A pak ještě něco o lamačství."

,,Já půjdu na 3D programy. Vypadají zajímavě," přidala se i Jane. Ona mlčela.

,,Já se asi vydám na to lamačství.." řekl zase Jett s pohledem upřeným na mě a jasně říkajícím, že mé chování není vhodné. Já totiž jen seděl a vraždil Cassidy pohledem ostrým jako břitva. A ona ho tupila. A to mě neuvěřitelně vytáčelo.

,,Já jdu na klasickou grafiku," pronesl jsem a ona po mně šlehla pohledem. Zúžila škvíry mezi očními víčky a následně si opovrhlivě odfrkla.

,,Já si ještě nevybrala," řekla, a popadaje svůj tác se zvedla k odchodu.

,,Neměla by už náhodou být zapsaná?" podivil se Jett.

,,Uh, tohle bude ještě vtipný," pousmála se Jane. ,,Omluvte mě, jdu za ní než někde najde něco, co by mohla použít jako zbraň." S těmi slovy se zvedla a zamířila za svou kamarádkou, jež už mizela ve dveřích.

Nastalo trapné ticho.

,,Je směšná," odfrkl jsem si a pustil se do svého jídla. Ovšem to mě hned přešlo. Ta hnusná břečka, jenž mi tlela na talíři se nějak neshodovala s mou představou o poživatelném jídle. ,,Myslím, že vás tu nechám o samotě," ušklíbl jsem se k pozůstalým a zvedl se od stolu. ,,Radši to vyhodím, než mě to sežere."

,,Tak čau. A ne abys cestou zase udělal nějakou blbost," uchechtl se Jett.

,,Zase?" pozvedl jsem tázavě obočí.

Jen na mě přehnaně sluníčkově mrkl a já musel protočit očima. Vydechl jsem veškerý vzduch, který se ve mně ještě nacházel a s nádechem hodil oběd do koše k tomu určenému. Bohužel mi tam, pro jeho objemnost, spadl i tác. Nu.. nevadí. Šel jsem ke dveřím, vyšel z místnosti a vydal se ke skříňkám. Dneska už mám padla. Zítra budou přednášky. Mohl bych se kouknout, kam jde ona. Protože zapsaní jsme měli být už dva dny. Přišel jsem do velké haly, k nástěnce a vyhledal na ní potřebné informace. Třeba nebudeme mít žádnou přednášku stejnou. Třeba nejde na poligrafii, linoryt, grafiku.. ani na dřevořez. A Cassidy je - zabodl jsem zrak do papíru - Ne.. Ale no tak!