SPŠ Grafická

Jett

Ach, Jette, proč jsi mi to udělal? Jak moc jsi musel trpět a jak dlouho? Proč, proč zrovna ty a proč vůbec já?! Mohlo to být všechno úplně jinak. Proč jsi mi nikdy nic neřekl? Chápu to. Na tvém místě bych to taky neudělal. Ale choval bych se jinak! Jistě, jistě, že jinak, jsem jiný než ty. A právě tím to bylo. Zůstal jsi sám. Opustil jsem tě. Ty jsi opustil mě. Zůstali jsme oba sami. A víš co? Tvůj brácha mi bude taky chybět. Myslím, že mě měl docela rád. A co tvoje maminka, věděla to ona?

Jak by jste na to byla, měl jsem vás vždycky rád, vy mě taky, dokonce jste mi nabídla tykání. Já ho ale odmítl. Jste mladá, nemáte tu být. A proč jsem tu já to taky netuším. Snad na vás chci Jettovi dát pozor. Chci si být jistý, že mu neodejdete a být připravený vám pomoct, kdybyste cokoliv potřebovala. Vaše rodina nikdy neměla problémy s penězi, ale na rozdávání jich taky nebylo. Bez ohledu na to, jestli se s vaším synem ještě někdy budeme vídat, pokud budete muset podstoupit další operaci, pomůžu vám. Jsem rodinný přítel a doktoři o mně ví. Ostatně jsem sem s Jettem chodil často. A několikrát jsem za něj něco vyřizoval. Oni mi řeknou, kdyby byly problémy. A já si to budu hlídat.

Ach, Jette, proč?! Proč jsi mě opustil, co mám teď bez tebe dělat? A co budeš dělat beze mě ty? Víš co? Ten pohovor se mi povedl, přijali mě. Měl bys radost, vždycky jsi měl radost. Co ale ty? Vím, že potřebuješ peníze, ale ode mě si je nevezmeš. Ne jenom tak. Teď už ne. Budu to muset nějak vymyslet. Nějak anonymně ti je podstrčím. A tobě stejně dojde, od koho jsou. Mohl bych tě tu potkat, víš? Ačkoli bys tu dneska neměl být. Neděsí mě to. Nebojím se toho. Nevyhledávám to, ale rád uvidím, že jsi v pořádku. A pokud nejsi, tak o tom alespoň budu vědět a budu přemýšlet, jak ti pomoct. Jette, je mi tě tak líto. Mrzí mě to, moc mě to mrzí! Nemůžu, nemůžu s tím ale nic dělat, ne s tímhle, s tímhle prostě ne!

,,Christophere?"

,,Od kdy mi říkáš celým jménem?"

Neotočil jsem se, dál jsem sledoval přístroje, ke kterým byla připojená jeho matka.

,,Od té doby, co jsem ztratil Chrise," odpověděl.

Ten hlas byl stejný jako dřív, nic se na něm nezměnilo. A to mě bolelo nejvíc. Protože jsem si uvědomoval, že to je jeho dovednost, díky které jsem nikdy nepoznal, že trpí. Chtělo se mi brečet, když to řekl. V krku se mi udělal obrovský knedlík a tlačil tak moc, že mi do očí vhrkly slzy. Několikrát jsem zamrkal.

On by mi stejně nevěřil, že brečím. Nikdy mě brečet neviděl.