SPŠ Grafická

Spokojený?

Proč jsem za ní vlastně běžel, jsem dlouho nepochopil. Nevím, proč mi jí najednou bylo líto. Proč jsem najednou nechtěl, aby byla smutná, zničená, zoufalá... Ale bylo to dobře. Bylo dobře, že jsem jí nenechal prostě odejít. Že jsem za ní šel. Že jsem jí našel. Krčit se v nejzazším koutku odpočívací, nyní prázdné, místnosti.

Prošel jsem dlouhou chodbou na jejímž konci byl průchod do jakési rozšířené chodby. Byly tam sedací pytle, nějaká křesílka a pár stolků. A na jednom z oněch polštářů seděla ona. Hlavu měla schovanou v dlaních a plakala.

,,Cassidy.." vydechl jsem a zastavil se dva metry před ní.

,,Nech mě být," zašeptala. Nadechl jsem se abych jí oponoval. Ale ona mě předstihla.

,,Nechci s tebou mluvit. Nepotřebuju poslouchat, že jsem ufňukaná a že si všechno moc beru. Nechci poslouchat další urážky."

,,Já tě nechci urážet," namítl jsem. Vzhlédla.

,,Tak co po mně chceš? Omluvu? Té se ti nedostane, můžeš odejít." Zavřel jsem oči a v duchu zaklel.

,,Já po tobě nic nechci. Nechci tě urážet," řekl jsem.

,,Běž pryč." Seděla téměř na zemi; od podlahy ji dělilo pouhých pár centimetrů onoho pytle. Byla skrčená, hlavu položenou na kolenou a na předloktích. Nechtělo se mi věřit, že jsem z ní tohle udělal já. Vždycky vypadala, že je tak nad věcí. A neskutečně mě tím vytáčela. Že si dokázala nic nedělat z čehokoli jsem řekl. Teda... vypadala, že si z toho nic nedělá. Že je jí to jedno.

,,Tohle jsem nechtěl..." pronesl jsem.

,,Jo, nechtěl," uchechtla se tiše vzlykajíc, ,,já měla za to, že přesně o tohle ti šlo..." odfrkla si.

,,Cassidy," řekl jsem se zoufalým podtónem a přišel k ní trochu blíž. Dřepl jsem si před ní a sledoval jak se jí jemně otřásají ramena.

,,Jsi spokojený? Přišel ses podívat, jaks mě zlomil?" šeptala.

,,Ale no tak... já jsem... tohle jsem nechtěl... teda, možná trochu chtěl, ale ne takhle. Ne doopravdy. Prostě, prostě jsem se nedokázal vyrovnat s tím, že si ze mě nic neděláš. Že mnou opovrhuješ. Že mi bereš moje postavení..." vysvětloval jsem tiše a kdyby věděla kolik hrdosti a přemáhání mě to stálo, možná by se vzpamatovala.

,,Jo, tvoje postavení. To je jediný, co tě zajímá."

,,Nevěděl jsem, že tě to tak bere. Nevěděl jsem, že ti ubližuju..."

,,Ale chtěl jsi to. Šlo ti o to, abych trpěla. Toho jsi taky dosáhl."

Poslední slova jsem jen stěží slyšel.

,,Jdi pryč," zaskuhrala a nanovo se rozplakala.

,,Cassidy..."

Prudce se zvedla až mě málem porazila na zem. Než se však stihla rozběhnout ke dveřím, stál jsem již na nohou a chytil jí zápěstí. Zase. Ale tentokrát se mi vyškubla. A chtěla utéct.

,,Stůj!" křikl jsem a rozběhl se za ní. Stačili mi tři skoky a škubl jsem jí za rameno. To ji zastavilo. Následně jsem jí chytil za nadloktí a přitáhl si jí k sobě, aby neutekla.

,,Nech mě!"

,,Kam bys šla?! Z očí ti srší zoufalství a slzy, vypadáš jako monstrum a podlamují se ti kolena! Sotva by ses dostala do prvního patra nehledě na to, že tohle si s tebou chci vyříkat!" Fajn, tak tohle asi nebylo moc poetické... Podívala se mi do očí. Po tvářích jí stékaly slzy. Cukla sebou. Já jí pevněji chytil. Snažila se mi vymanit. Marně.

,,Nech toho..." zmírnil jsem tón.

,,Nechci ti znova ublížit. Nevěděl jsem, že to bereš vážně. I když jsem to možná chtěl, tak teď vím, že to byla chyba. Nevím co se změnilo a proč ti teď chci pomoct. Možná jsem potřeboval, abys mi promluvila do duše. Ale to je jedno. Nechci ti ubližovat," říkal jsem rázně. Ona sebou přestala házet. Najednou ustal všechen odpor a ona mi opřela hlavu o hrudník, to mě trochu vyvedlo z míry. Jak jsem jí držel, sama se o mě opřela a znova se rozvzlykala. Pustil jsem jí a naopak jí objal. Schovala se mi do náručí a tiše plakala. A já jsem nevěděl, co mám dělat. Co by jí mohlo utěšit. Co by měl kluk udělat, když se mu v náručí rozpláče dívka, spolužačka, které chtěl znepříjemňovat život. Kterou chtěl nějak potopit a pomstít se jí za to, že se nenechala strčit pod pokličku jako ostatní? Co sakra dělat? Jak se zachovat.

Jen jsem jí objímal a hladil po zádech.

A ona plakala.

,,Ššš, neboj, bude to dobrý. Zase bude všechno v pořádku.." šeptal jsem. Krásně jí voněly vlasy. Jako čerstvě tištěný papír s příměsí letního deště. Deště a tymiánu.

,,Už na tebe nebudu štěkat. Už vím, co jsi zač," pokračoval jsem spíš k sobě, než k ní.

,,Teď už si tě budu vážit. Protože jsi mě dokázala dokopat k tomu, abych se zamyslel. Abych se o někoho zajímal. Abys mi nebyla lhostejná. Dokázala jsi ve mně vyvolat pocit viny." Mluvil jsem hodně tiše. Ani nevím jestli jsem chtěl aby mě slyšela. Jestli to co jsem říkal dávalo smysl. Jestli to byla pravda. Ale... něco mě muselo donutit za ní běžet. Rozum to nebyl. No... srdce taky těžko. ,,Ať se ke mně budeš chovat jakkoli a ať už se něco změní nebo ne, ty jsi ve mně byla schopná vyvolat pocit, který se rovná soucitu, hlodání svědomí a dokázala jsi mě přimět k tomu, abych za tebou šel, z důvodu, že je ti nejspíš zle a jsi zoufalá. Lidí, kteří tohle dokáží, není moc. A těch vybraných si vážím," šeptal jsem. Tentokrát už jenom kvůli sobě. 

,,Neplakej.."

A ona se opravdu pomalu uklidňovala.

,,Promiň," zahuhlala mi do košile.

,,To nic. V pohodě," odvětil jsem.
S dalším nádechem jsem jí pustil a ona se ode mě odtáhla. Krásně se červenala. Hlavu měla sklopenou a nic neříkala.

,,Já se omlouvám. Nevěděl jsem že..." Mimo jiné jsem nevěděl, jak větu dokončit, co chci vlastně říct. Nevěděl jsem, proč se stalo to, co se právě stalo. Proč jsem za ní šel, proč se mi jí zželelo. Proč mi jí bylo líto a proč jsem najednou změnil názor.

,,V pořádku... Já tě chápu. A seš jakej seš. S tím nikdo nic neudělá a já bych tě měla respektovat bez toho, abych ti brečela na rameni," řekla tiše.

,,Neměla bych na tebe bejt hnusná. Že mi vadí tvé povahové rysy je můj problém. Ty jsi určitě v mnohém lepší než já.. Koneckonců, spoustu lidí tě má rádo. A asi mají důvod. To, že já ten důvod nevidím, není tvoje chyba... A to cos udělal teď bylo vlastně docela milý..." Taky se zdálo, že mluví spíš k sobě než ke mně. A já pořád nevěděl jak se zachovat. Co bych měl udělat, říct.

,,Když půjdeme stihneme ještě kus přednášky o dřevořezu," změnila téma.

,,Nechceš tady ještě chvíli zůstat než se dáš zase dohromady?" zeptal jsem se jí, jelikož nevypadala, že by mohla mezi lidi. Měla pocuchané vlasy, opuchlé oči a vzezřením připomínala přejetou, zdrchanou kočku, která právě ztratila svou kořist.

Jen nepatrně kývla a už to vypadalo, že se znova rozbrečí. Proč já jsem jí to navrhoval, když ani nevím, co bych měl sakra dělat?! Jak jí pomoct, povzbudit. A řeči o tom, že vypadá jako monstrum jí určitě nepomůžou.

,,Pojď se posadit," pobídl jsem jí.

,,Za chvilku se vrátím," ujistil jsem ji a vyběhl k automatu na chodbě. Použil jsem jiný automat než ten v horním patře. Teď jsme byli téměř nejníž co to šlo. Z kapsy jsem vytáhl pár drobných a přejel pohledem nabídku. Jaký může pít kafe? Sakra! Hmm, když má v tolika věcech stejný vkus jako já.. Tak jí vezmeme Latte. Když jsem měl dva kelímky plné kouřícího nápoje, vrátil jsem se do odpočívárny za Cassidy. Vůně kafe mi připomínala, že pánem mám být já. Připomínala mi, kdo jsem a že tohle chování mi nesluší. Že já už prostě nejsem člověk, co se stará o uplakané spolužačky a nosí jim kafe. I když... do téhle situace jsme se oba dva dostali kvůli mně. Sakra! Od kdy jsem to začal dávat za vinu sobě?!