SPŠ Grafická

Gladis

,,To ale je jenom jednou částí skládačky. Ona toho řekla víc..." zlomil se mi hlas. To se mi nedělo. Nikdy.

Gladis se na mě dívala se starostí a znepokojením v očích.

,,Do háje, Gladis, ona si kvůli mně ubližovala!" vydechl jsem zoufale a promnul si rukou obličej.

,,A kdyby jenom obyčejně, odpusť mi ten výraz. Jednou byla dlouho v nemocnici. Prý pád ze schodů. Otevřená zlomenina, otřes mozku. Ztratila hodně krve. Prý to byla nehoda. Podklouzla jí noha a hloupě upadla. Ne. Nebyla to nehoda. Stalo se to, protože někdo chtěl, aby se to stalo. Ten někdo jsem ale nebyl já. Potřebovala klid, potřebovala pauzu, dokážeš si představit, jak moc špatně jí muselo být, když nejlepším řešením seznala dostat se na čas do nemocnice? Potřebovala ode všeho klid, ode mě, především. Vlastně snad jenom. Byla tak moc na dně, něco se muselo změnit, jakkoliv. Obdivuji ji za to, že se dokázala doopravdy do té nemocnice dostat. Ale neuvěřitelně mi to žere duši. A víš co je docela ironické? Já jsem byl první, koho potom viděla, když se probrala po všech operacích. Snad to bylo i zásluhou náhody. Byl jsem se za ní podívat, stejně jako spousta dalších. Ale já jsem byl první, koho tam ona viděla. A teď ti řeknu to, co ona řekla na tom zájezdu mně, že cítila, když mě spatřila a uvědomila si, koho vidí. Když po té dlouhé době otevřela oči. Záplava endorfinu, entusiasmu, srdce tepající až ke stropu, zamilovanost," na chvíli jsem se odmlčel.

,,Jak do mě, sakra, mohla být pořád zamilovaná?!"

V očích mě štípaly slzy. Taky jsem byl zoufalý, když jsem to Gladis říkal. Byl jsem zoufalý celou tu dobu.

,,Říkal jsi, že ke konci posledního ročníku jste spolu ale už docela vycházeli, ne snad?" zeptala se Gladis po chvíli.

,,Ano. Tohle bylo dřív. Potom se to snad nějak zlepšilo. Snad jí pomohlo, To, co udělala. Protože poslední rok se mi už vážně zdála stabilní. Ale je to mimo, je to divné, takhle to nemá být, nemělo!"

Další němá pauza.

,,A co je s ní teď?" vyslovila Gladis další otázku.

Hořce jsem se usmál a olízl si ret, na který stekla slza.

,,Pracuje v tiskárně. Snad chce jít na výšku až příští rok, prázdiny proseděla na kraji parku, který přiléhá k naší střední. Ona má alespoň stabilní rodinu a zázemí. Bydlí s jednou spolužačkou, se kterou jsem docela v kontaktu. A kdoví, snad se z toho dostane."

Gladis mě mlčky sledovala s vážným výrazem ve tváři. 

,,Zničil jsem jí život, Gladis," usmál jsem se smutně a setřel další slzu. Ona se na mě dlouze zadívala.

,,Tak bych to nedefinovala. Je to jenom mládí a ani ne celé, jsou to čtyři roky života, které si bude vždycky pamatovat. Střední je možná hodně důležité prostředí. Ale není to celý život. A to, co jsi popsal snad nemohlo zapříčinit úplně zničení těch čtyř let, ne? K něčemu byly určitě i dobré a určitě v tom nejsi sám. Nemůžeš veškerou odpovědnot házet na sebe, to děláš často, už jsem si toho stačila všimnout."

Povzbudivě se na mě usmála.

,,Trochu mám z toho ale dojem, žes' ji měl taky hodně rád. Snad si to jenom nechceš přiznat."

Zvedl jsem ke Gladis hlavu.

,,Ne, to opravdu ne. Měl jsem ji rád, nebo takhle. Bavilo mě se s ní pošťuchovat. Dokázala být vtipná a navíc bylo jansé, že není hloupá, uznával jsem ji jako osobu, ale jako člověk si moji pozornost držela jenom tím, že se sama zajímala o mě. Chci tím říct, že kdyby všechno to dohadování a popichování nebo shazování mělo být jednostranné, snad bych k tomu neměl důvod, nebyvilo by mě to. Asi bych s tím nezačal a nejspíš bych ani nepokračoval. Bavilo mě nechat se vyprovokovat. Vlastně to bylo hrozně egoistické, když nad tím tak přemýšlím," řekl jsem.

,,Poslyš chlapče, měl jsi ty vůbec někdy nějaké děvče?" zeptala se Gladis najednou.

,,Ne," svraštil jsem obočí, neboť ta otázka mi přišla vhodná leda k jinému tématu.

,,Promiň, vraťme se k tvému vyprávění."

,,Eh, co se Cassidy týče, asi by to mohlo být všechno. Všechno, co je třeba říct. Ačkoli by se dalo mluvit ještě celý večer. Další je tedy Jett."

,,Máš oči plné slz, můžeš mi to dopovědět jindy," navrhla Gladis.

,,To bych dneska neusnul," křivě jsem se usmál a pokračoval:

,,Jett je můj nejlepší kamarád už od prvního roku základní školy, kdy jsme se poznali. Nikdy mě nezradil a já se na něj nikdy nevybodl. Vždycky jsem ho měl vedle sebe, vždycky jsme se jeden o druhého mohli opřít. Co vám budu povídat, prostě nejlepší kamarád. Kamarádství rychle prorostlo v přátelství, které gradovalo na maximální úroveň. Na té bylo celou střední. Tak jsem se na to alespoň díval já. Takhle jednoduše. Zdálo by se to být krásné. A ono snad i bylo. V některých momentech. Asi je to znovu mnohem jednodušší, než si myslíš, Gladis. Nechápu, jak je možné, že jsem měl vždycky o všem tak dokonalý přehled z části díky Jettovi, že jsem přehlídl ty věci, které mi byly nejblíž. Nejsem jsem jediný, kdo za celý svůj život zatím neměl ani jednou přátelkyni, Gladis. Až na to, že já jsem se nikdy pořádně nezamiloval."