SPŠ Grafická

Posledního_timeskip#2

Co se stalo posledního května, mělo by navždy zůstat uzamčné v tom dni. Jisté je jen jediné.

Ten svět, který existoval, je pryč.

Ta Cassidy, kterou jsem znal, je pryč.

Ten Jett, který mi byl nejlepším přítelem, je pryč.

Za ten poslední měsíc školy, se stejně nemohlo už nic stát.

A taky se už nic nestalo.

Všechno pomalu odcházelo, mizelo a vytrácelo se. Všechno, co bylo a dělo se, znenadání upadalo v propadliště dějin. Už to nebyl ten kolektiv, jehož jsem byl součástí. Už to bylo pryč. Byl to pořád můj život, ten samý, jako předtím. Já byl stejný, můj život byl stejný, jenom jsem ho už přestal žít s nimi. Episoda na základní škole byla dávno pryč už ve druháku. Ale teď nadobro zmizela z pole, ve kterém se pohybovala moje mysl. Už to bylo úplně pryč. Úplně a dočista. Ale jen pro nás. Možná jen pro pár vybraných lidí. Možná jen pro ně. Pro ty, kteří maturovali v naší zemi, pro ty je nejspíš vše pořád stejné. Pro ty prváky, kteří s námi byli na zájezdu, všechno teprve začíná a bude pokračovat přinejmenším další tři roky. Ale pro mě je všemu konec.

Ten, svět, který existoval, je pryč.

Ta Cassidy, kterou jsem znal, je pryč.

Ten Jett, který mi byl nejlepším přítelem, je pryč.

Co se stalo posledního května, by mělo navždy zůstat uzamčené v tom dni. Za poslední měsíc školy se už stejně nemohlo nic stát. A taky se nic nestalo.

Všechno pomalu odcházelo, mizelo a vytrácelo se. Všechno, co bylo a dělo se, upadalo v propadliště dějin.

Pořád jsem žil svůj život. Jenom někde jinde, nějak jinak a jakoby v jiném světě. Můj život se posunul dál. Jejich taky. Jenomže to dál se neshodovalo. Posledního května se stalo něco, co mi otevřelo oči. Posledního května jsem se posunul dál. Všichni jsme se posunuli. Většina z nás. A co já o nich vím? Já znám jenom tu část jejich života, která zasahovala do toho mého. Třeba jsem byl já ten, který je měnil. Třeba oni měnili mě. Ale můj život pokračuje, bez ohledu na to, kam směřují životy ostatní. Bez ohledu na to, co všechno jsem ztratil, můj život pokračuje dál. Co nám bylo dáno, bude nám zase odňato. Člověk, který se pořád ohlíží dozadu, riskuje, že narazí. Já jdu dál a právě jsem ztratil touhu, chuť a potřebu se ohlížet dozadu. Už nemám, na co se dívat. Je tam jen popraskaný, popsaný a pokreslený pergamen, který mi nedá nic nového. Už jsem z něj všechno pochopil, už pro mě nemá cenu. Jsou na něm vzpomínky, které si pamatuji, jelikož jsem je sám psal. Jsou na něm věci, na kterých jsem lpěl. Teď už nelpím. Když hlavou narazíme do dveří, věříme, že ten dutý zvuk, vydaly dveře. Já jsem všechny dveře, které jsem potkal, rozkopával a pouštěl se po každé příležitosti. Nebál jsem se, co se za nimi skrývá, šel jsem tomu něčemu vstříc. A ať už to bylo cokoli, já se to snažil zdolat a překonat, vyjít s tím, pochopit to, uchopit to, zpracovat a poslat dál. Akorát jsem přitom možná vrážel hlavou do věcí okolo. Při souboji se často stane něco víc, než jen, že se do sebe zaklesnou dva meče. Moje čepel nebyla nikdy smáčená krví. Na to jsem si dával pozor. Jenom jsem si nevšiml, že možná do někoho šťouchám jílcem až moc silně. Teď už jsem to všechno pochopil.

Ten svět, který existoval, je pryč.

Cassidy, Jett... všechno je pryč. Zůstává mi jen moje osobnost, můj charakter, moje zkušenosti a dovednosti. Zůstávají moje znalosti i sny. Akorát už přišel čas, posunout od snění k jejich opravdovému žití. Přišel čas na to se posunout.

Co se stalo posledního května, mělo by navždy zůstat uzamčené v tom dni.

A já jdu dál.