SPŠ Grafická

Složitost sama

,,Nikdy mě nenapadlo, že můžeš mít tak složitou osobnost."

,,Mě nikdy nenapadlo, že s tebou budu schopen mluvit dýl než deset minut."

,,Ale přece jsi jednou musel..."

,,Jo a byl to taky ten nejhorší projev na angličtině, jaký jsem kdy měl."

,,Dostali jsme za výbornou..."

,,Ano, protože jsme se deset minut hádali na základě argumentů z Hamleta. Co takhle jiné téma?"

,,Fajn, například tvoje osobnost?"

,,Co ti na ní přijde tak zajímavé?"

,,Všechno." Zadívala se na mě a její emoce byly zase úplně jiné. Teď vypadala zvědavě, trochu naivně a - co mě překvapilo - po útočnosti nebo sebestřednosti nebylo ani vidu, ani slechu. Dokonce ani po smutku. Teď už se opravdu přestávám orientovat.

,,Proč myslíš, že mám složitou osobnost? To jsem se za těch pár posledních minut nějak změnil?" Jo, to teda změnil, ty tupče. Minimálně se změnily tvoje instinkty. Z programu ,zničit' jsi přešel na mód ,chránit'. Cože?! Ta myšlenka mi probleskla hlavou tak rychle, že jsem ji ani nestihl uchopit. Nevěděl jsem, jestli je opravdová a jestli jsem jí rozuměl správně, ale vykolejila mě.

,,Protože až teď jsem si všimla, že máš i jinou než jenom tu arogantní stránku. Nikdy jsem s tebou nemluvila o něčem... podstatném nebo inteligentním a náš nejdelší dialog byl do dneška již zmíněný projev na angličtině. Ale když se podívám zpětně na všechno, co o tobě vím tak... mi dochází, že některé úlomky toho, jak se chováš teď jsou... přišlo mi to jakože to jenom hraješ, že tím sleduješ něco, že mě zadupeš do země, nasypeš do rány sůl, ale tys to neudělal, navíc jsi jen tak by the way přidal životní moudro, radu, která zněla prostě tak, jako že se toho mám chytit, protože v tom dělám chybu a ty mi chceš pomoct, a došlo mi, že... že jsi to vlastně dělal vždycky. Ty jsi vždycky někomu čas od času říkal, něco jako předtím mně, jenže já jsem to brala za projev arogance a toho, že všechno víš nejlíp. Ale ne. Tohle nebyla nutnost dokázat mi, že víš líp než já, co mám dělat. To bylo prostě něco, co jsi řekl, jen tak abys mi dal dobrou radu. Jakobys to bral jako samozřejmost pomáhat lidem ať už je máš rád nebo ne, tak, že... ne že to ty víš a proto jsi nejlepší jak jsem vždycky myslela, že to bereš, ale... tys to řekl jako, že tobě to došlo a tak to můžeš šířit dál, aby to došlo i ostatním, abys jim pomohl, protože oni nemají takové štěstí, co ty... Já... nevím jestli to dává smysl, možná dělám slona z komára, ale doufám, že mě chápeš... nemluvím jenom o tý blbý větě o tom, že se nemám přepínat, ale ty jsi hrozně často říkal něco podobného, co jsem brala za samozřejmost a proto jsem myslela, že se tím jenom chlubíš a vytahuješ... ale nedošlo mi, že... to, že to beru jako samozřejmost, že nejde dělat víc věcí než zvládnu, neznamená, že to budu schopná nějak aplikovat na vlastní bytí. A... že člověk potřebuje aby mu občas někdo něco takovýho připomněl a ty jsi to dělal. Ty jsi vždycky všem takhle nějak pomáhal a radil, když měl někdo problém, tys mu uměl pomoct... a já jsem se na to vždycky dívala jako na sebestřednost a aroganci. A teď mě napadlo, že to... že to tak možná vůbec nebylo. A že nechápu proč to děláš. Že u svých kamarádů nebo u ostatních to pochopím. Ale ty jsi vždycky nějak ,,radil" i mně. A i když to opravdu bylo jedovatě a často sarkasticky, já nevím proč, protože jsi mě nikdy neměl, předpokládám pořád nemáš, ani trochu rád a navíc to bylo oboustranný... a...-" Cassidy pomalu ztrácela slov. A mě její monolog vcelku překvapil. Nikdy mě nenapadlo, že by mohlo být tak zajímavé ji poslouchat. Ještě nikdy se mnou takhle nemluvila.

,,A tak jsem došla k tomu, že jsi vlastně asi opravdu jiný než jsem si myslela a že tě vůbec neznám a o to víc mě začalo," v téhle chvíli ztišila hlas a já jsem měl trochu problémy jí rozumět, ,,víc mě začalo mrzet, že si tak nesedneme, protože... já vlastně ani nemám důvod mít tě ráda, když vynechám dnešek, takže..." už zase působila dojmem, že se rozpláče, ,,takže vlastně do dnešního dne... já nevím, co se stalo. Já to nechápu, ale štve mě to a irituje a přestávám to zvládat." Poslední věta byla tak roztřesená, že slova si kmitala vzduchem takovým způsobem, že zachytit je bylo nesmírně náročné. Mně se to ale podařilo. Což neměnilo nic na tom, že Cassidy sklonila hlavu k podlaze a roztřásla se jí ramena. To asi musí být trochu psychicky náročné, vždyť ona vysekla už dva převratné, zapsání hodné monology za den a její emoce jsou jako na horské dráze. Její věty mnohdy téměř postrádaly smysl. I když se mi většinou podařilo pochopit, co tím chtěla říct, bylo znát, že je vyčerpaná. Když je člověk vyčerpaný, některé věci jsou mnohem těžší. A to, o čem mluvila Cassidy se mezi ty věci rozhodně počítalo. Promnul jsem si obličej.

,,Neplakej," řekl jsem a když ke mně zvedla svoje uslzené oči, rezignovaně jsem roztáhl paže v jasném gestu. A ona toho s vděkem využila. Z představy, že obejmu Cassidy mi nikdo nebylo špatně. Ostatně, myslím, že už jsem to i říkal, hezká a chytrá byla vždycky. Ale spíš jsem si to nedokázal představit. Že by někdy byla příležitost vhodná proto, abych ji objal. To prostě neexistovalo, do dnešního dne to vůbec neexistovalo. Nedokázal jsem si představit nic, vůbec nic. Žádnou situaci. A taky jsem o žádnou nikdy nestál. Nikdy jsem neměl potřebu obejmout zrovna ji, nikdy jsem tu potřebu mít ani nechtěl. Ani teď ji nemám. Teď je mi akorát jasné, že ona to potřebuje. Nejprve mi padla do náručí samovolně. Teď to byl spíš náznak vtipu, jakési parodie právě na její čin z mojí strany. A myslím, že to pochopila. A právě proto, že to pochopila mi teď vzlyká v náručí. Jinak si myslím, že by to neudělala. Heh, jak se s tím asi bude vyrovnávat, co? A jak by se s tím asi vyrovnávala, kdybys jí dal pusu uprostřed naštvaného monologu, ve kterém by ti spílala a nadávala a vyčítala všechno možné a ty bys jí tak dal najevo, že je ti naprosto ukradené, co říká a že ty jsi ten co má a vždycky bude mít navrh? Ozvalo se mé druhé já. To samé já, které přesně o tomhle uvažovalo. To zvrácené, škodolibé, drastické a za city tahající, na romantiku si pouze hrající, já.