SPŠ Grafická

Flashback 1.1

,,Hey, zpomal kamaráde!" smál se Jett a já, jedenáctiletý, zamilovaný člověk, jsem letěl ze schodů.

,,Proč bych zpomaloval, když mám důvod vyletět až ke hvězdám!"

,,Jen aby ti nějaká nevybouchla před obličejem."

,,Prosím tě, mě si všechny hvězdy váží, to by si nedovolily."

,,No, tvoje ego znají určitě, to je jejich stálý host. Ale dost řečí, počkej na mě přece!"

,,Nebudu čekat na tebe, když můžu běžet mnohem rychleji, tobě se to nikdy nestalo, že bys chtěl běžet a měl pocit, že proběhneš celý svět a patří ti všechny hvězdy a že z nich uděláš krásné šaty a náušnice a řetízek na krk a všechno jí to dáš a ona pak bude tvoje hvězda a bude zářit daleko nad ostatními vedle tebe a bude tvoje a tvůj klenot a bude tvou ozdobou a ty pro ni budeš moct všechno udělat na všechno máš energii, která ti pumpuje tělem a tak utíkáš a skákáš ze schodů a bereš je po dvou, pak po třech a po čtyřech až je seskočíš na tři skoky a..."

,,No tak, počkej na mě, špatně ti rozumím když běžíš a jsi mi zády. A to se nebojíš, že tě ten tvůj klenot zastíní?"

,,Dívky mají být hezčí než muži, já budu vyšší, ona mě bude ozařovat. Její oslnivost a moje postavení se bude doplňovat, ona bude ozdoba a já budu ceasarem, ona bude můj klenot a skvost po mém boku a budeme spolu a dohromady a já pro ni udělám všechno a ona mě za to bude mít ráda..."

,,Zastavíš se už konečně? Kam vůbec tak pospícháš?"

,,Zastavím se, ale jen že jsi to ty. Pospíchám životu vstříc, kamaráde, to taky jednou pochopíš, až trochu vyrosteš."

,,Děkuji, jsem poctěn, Caesare, ale myslel jsem, že jsem starší já, nebo tě snad tvá nadšenost k životu posílá časem napřed?"

,,Jsi starší, ale jenom v paralelním světě. Jsi starší přesně o týden, sedm dní. Sedmička je moje nejoblíbenější číslo."

,,To bude tím, že ses v ten den narodil."

,,Ano a ty máš čtrnáctku. To jsou dvě sedmičky dohromady. Ty a já jsme my dva. Proto si tak rozumíme."

,,Ne, rozumíme si proto, že já toleruji tvoji aroganci."

,,Ano, já jsem geniální a ty to uznáváš. A už jsme stáli dost dlouho, poběž rychle, nebo mě nikdy nedohoníš." A zase jsem se rozběhl.

* * *

Nad touhle vzpomínkou jsem se poprvé po dlouhé době zamyslel v polovině druhého roku na střední. Následující odstavce jsou moje zápisky.

* * *

Bylo mi jedenáct a myslel jsem si, že jsem se zamiloval a poznal konečně to pravé a nejkrásnější na zemi i v celém vesmíru. Dělal jsem si srandu z Jetta, tím samým srandu ze sebe a on to věděl. Rozuměli jsme si a mohli se navzájem urážet aniž by se jeden urazil. Věděli jsme co pro sebe znamenáme a to jsme byli teprve v páté třídě. On snášel moje zamilované kecy o ní a já mu je mohl všechny říct. Byl jsem zamilovaný a s danou osobou jsem měl trávit ještě čtyři roky základního vzdělání. A chvíli jsem si to užíval. Ne, nikdy jsem s ní nechodil, ale byl jsem k ní milý. Nikdy jsem jí nepozval na rande, ale dělal jsem jí ulehčení a dával najevo svou náklonnost. Všichni to věděli, že se mi líbí a mně to nevadilo, myslel jsem si tou dobou, že když se někomu někdo líbí, nemusí to nutně utajovat a bát se odmítnutí. Když se na speciální událost tvá spolužačka hezky oblékne a dá si na sobě záležet a tobě se to líbí, pochval ji, nic ti to neudělá a ji to potěší. Takové věci se přeci říkají, říká se jim komplimenty, říkal jsem vždycky spolužákům, když mě s někým shipovali. A podařilo se mi to docela zavést jako normální věc, že se kluci k holkám chovali pěkně. A měl jsem radost, byl jsem na to hrdý. Učitelé si nás pochvalovali jak se k sobě navzájem chováme hezky. Zatímco jinde kluci v roli drsňáků zasypávali dívky svých snů urážkami, my jsme byli k nim milý a já jsem stál na vrcholu celého toho gantlemanského bytí. Já jsem tak byl vychován a přenesl jsem to na spolužáky. A tak když jsem se zamiloval, nedělalo mi problémy se k té dívce chovat slušně, hezky, složit jí kompliment ani něco podobného. Učitelé říkali, že jsem roztomilý, holky, že jsem milý a kluci se jen bratrsky smáli a uznávali, co dělám. Bylo to zvláštní a bylo to štěstí. Byli jsme na škole nejlepší třída, když ne známkami, tak morálkou a kolektivem. V devítce jsme se rozešli všichni v dobrém a stále udržujeme někteří kontakty. Dívku, do které jsem se v jedenácti zamiloval a později zjistil, že to co k ní, není těžké cítit k ostatním, takže láska to nejspíš nebude, jsem měl pořád rád a byl k ní milý ale teď už stejně jako ke všem ostatním. Tehdy jsme se rozcházeli do středních škol a mě kde kdo pochvaloval, že jdu na grafickou školu, že mi umění jde a jsem v něm dobrý. Stejně tak mi učitelé říkali, že je hezké, že jdeme s Jettem spolu, že jsme očividně dobrý tým, jen ať zůstaneme tací, jací jsme. Ta dívka šla na gymnázium všeobecného vzdělání a mě moje zamilovanost už docela přešla. Nebylo mi to líto a tím spíš jsem pochopil, že pravá láska to nebyla. Byl jsem rád za to, co jsem prožil a období páté až deváté třídy pořád patří k nejlepším v mém životě.

Jenže potom jsem přišel na střední. Mezi lidi, kteří nebyli tak nezvykle zdvořilí jako jsem byl já s Jettem a hned si nás proto taky všichni všimli. Myslel jsem si, že to bude hezký nový začátek, jenže jsem posléze pochopil, že ne všichni dokáží být takoví jací byli moji spolužáci. Pochopil jsem, že tehdy to nebylo jenom mnou, ale že jsem měl i štěstí na lidi, kteří byli hodní a milí i bez mé pomoci. Tady se objevili lidé, kteří jednoduše nemohli skousnout, že někdo se chová slušně k jiným a považovali to za slabošství. A já jsem po nějakém čase pochopil, že tady nemá cenu být milý a pozorný. Vychovaný a zdvořilý i slušný jsem zůstal. Jenže ten zbytek v tom ztrácel cenu. Tihle lidé, mezi které jsem přišel, možná jenom nebyli dobře vychovaní nebo měli moc jiné podmínky, než aby byli schopni zastávat hodnoty, které mně přišli dobré a kterými jsem žil. Schoval jsem si je proto jinam. Slušný a zdvořilý jsem zůstal ale už v tom nebyla radost ani dobrý pocit, už v tom byla jenom arogance a vychování. A nevraceli se mi milé úsměvy, ani podobné chování, zpětná vazba byl pouhý respekt a u některých úcta. A časem se mi chování některých mých nových spolužáků znechutilo. Taky jsem docela velkou skupinu lidí přetáhl na stranu dojmů, že být slušný člověk není slabošství ale pěkná a hezká věc, že to je milé. Ale pak tam byla ta druhá strana. Ta druhá část lidí. A ta si rozuměla s Cassidy. Ona sama byla taky velmi slušná a dobře vychovaná, jenže měla sklony k rebelování, byla pohodář a člověk, co si věci dělal po svém, oblékala se vkusně a ke svému věku vlastně i přiměřeně. I tady mi říkali učitelé, že je milé, když je někdo vychovaný a ať takový zůstanu a dost jich si mě pochvalovalo, někdo mě chválil i za to, že je to hezké, když se někdo pěkně obléká. Že jsou tři typy lidí podle oblékání a že to často svědčí i o jejich chování a bytí (s čímž si dovoluji někdy nesouhlasit), jedni, nosí košile, slušné kalhoty, saka, či dlouhé kabáty a slušné pánské boty, umí se obléknout do divadla a působí reprezentativně. Tam řadili mě. Druhá, opačná strana, lidé ve vytahaných trikách, s kalhotama s rozkrokem u kolen (a ne vždy to bylo způsobeno střihem kalhot) a ve vytahaných mikinách, otrhaných špinavých šuskách, kteří byli schopni si pro vysvědčení přijít v teplácích a kteří nejen že se tak chovají, ale i vypadají jako hulváti a ztracené případy, které skončí s trochou štěstí na učňáku, a potom zlatý střed, kterému se blížil Jett, jsou lidi, kteří se oblékají normálně, slušně a přiměřeně. Tam se řadí i Cassidy, šedé džíny, slušivé triko a košile dodávající jejímu stylu něco osobitého. Není to oblečení v kterém by mohla jít do divadla, do divadla nechodí v šatech, ale umí se obléknout tak, že to neurazí. A lidé, co si se mnou nerozuměli už jenom kvůli mému chování a oblékání, se v později vzniklých neshodách mezi mnou a Cassidy přidali k ní už jen proto, že nevypadá jako by ze sebe dělala šlechtu a nevyniká vzhledem tak moc. Respektive vyniká, ale jiným způsobem. Způsobem, který v téhle společnosti nebyl tak odsuzován za pokrytectví jako ten, který byl na mojí základce uznáván - košile, sako, motýlek nebo kravata a polobotky (alespoň do slušné společnosti a mezi lidi, tady? - snob). Jen učitelé si toho vážili, mě si vážili a těch několika lidí, kteří byli slušní. Proto si rozumím jen s Jettem. Jenom on ví, jaký doopravdy jsem a jak moc se mi tahle společnost hnusí. Cassidy to možná právě začalo docházet, ale až odejdu odsud, moc lidí mi chybět nebude. Vejška snad bude zase trochu víc na úrovni, když si vyberu něco, kam se nedostanou taková individua jako je Oliver nebo Hank.

*