SPŠ Grafická

Linoryt

Ani se mi nechce věřit, že bychom měli tak podobné záliby, preference a předměty, že by měla všechny přednášky stejné. Ale je to tak. Bohužel. Mířil jsem zrovna do patra, v němž se měla konat přednáška o linorytu, když v tom do mě někdo vrazil.

,,Hey, nechceš se radši dívat kudy jdeš, než furt zírat do mobilu?!" křikl jsem na ni. Cassidy však od zmíněného mobilu ani na chvíli nezvedla zrak.

,,Promiň, omlouvám se," řekla s úsměvem a pokračovala v slepém ač pružném a hbitém vybíhání schodů. Trochu jsem se zarazil. Vážně se omluvila? A ještě k tomu slušně? A bez poznámek a úšklebků? Co se jí to stalo?! S dalším nádechem jsem již rychleji vyšel zbytek schodů a zahnul dlouhou chodbou do předem určené učebny. Nadhodil jsem si brašnu jejíž popruh se mi zařezával do ramene a podíval se na hodinky. Když jsem shledal, že si ještě stihnu dojít pro kafe, už se přede mnou otevírala rozlehlá místnost. Já ji však přešel a zastavil se až u automatů na konci chodby. Když stroj vyplivl můj horký nápoj, otočil jsem se a sledujíce Cassidy, běžící kamsi za roh jsem již zacházel do učebny. Jen co jsem překročil práh, zazvonilo. A třída byla skoro plná. Lavice zde byly coby dlouhé řady téměř všechny obsazené a mě zbývalo na výběr jen pár míst. Sedl jsem si tedy na mi nejpříjemnější místo a vytáhl mobil. Po chvíli jsem zaznamenal příchod Cassidy, která mířila.. ke mně? No tak počkat. Ne! Do háje! To jsem si vážně sedl vedle ní?! Pořád zírala do mobilu a zdálo se, že si mě ani nevšimla. Kecla si na židli jen pár desítek centimetrů ode mě a já na ni upřel spalující pohled. Usmála se, něco napsala a pokládaje telefon na stůl, letmo ke mně sklouzla pohledem. Vypadalo to, že zaječí a spadne ze židle. Ale nakonec se udržela.

,,To jsem tě tak vyděsil?" ušklíbl jsem se.

,,Sakra, co tu děláš?!" vyjela na mě pohoršeně.

,,Jednoduše sedím," oznámil jsem.

,,Ale proč tady?!"

,,Protože jinde není místo!" vysvětlil jsem a pak jen tiše do větru dodal: ,,Kdybych věděl, že tu jsi ty, tak někoho vykopnu i s židlí a sedím na druhý straně místnosti." Ovšem vítr evidentně vanul směrem k ní.

,,To já asi udělám teď.." poznamenala a už se začala otáčet, s kým by se tak mohla prohodit.

,,Dobré dopoledne," ozvalo se ode dveří. Přišel profesor. Zamumlala tichou kletbu a založila si ruce na prsou. Zasunula se víc do židle a natáhla nohy kamsi do neznáma.

,,Milí studenti, jak jistě víte, linoryt je..-" a přednáška začala. Přemohl jsem vnitřní odpor k tomu stvoření, co sedělo vedle mě a zaposlouchal se do výkladu.

* * *

,,Do háje můžeš mi říct, proč sis sem sedl?!" ozvala se najednou. Tiše ale rozhořčeně. Po téměř pětatřiceti minutách ticha. Teda... přednášky.

,,Proč se do mě tak navážíš, proč si mě vůbec všímáš?! Nemůžeš si prostě spokojeně žít svůj život a mě si nevšímat?!" ztuhle mluvila zíraje do desky stolu. Já jsem ztuhle seděl zíraje do tabule za mluvícím profesorem. Oba jsme věděli, že ten druhý teď vnímá jen svou nenáviděnou polovičku. Do široka jsem otevřel oči a se zkrabaceným čelem čekal, co dál z ní vypadne. Jestli teda ještě něco. Ale tohle jsem upřímně nečekal. Opravdu nečekal. To je možná taky důvod, proč nejsem schopen cokoli říct. Nebo se pohnout.

,,Proč se musíš zaobírat zrovna mou existencí? Vždyť já jsem ti nikdy nic přímého neudělala. Nebo snad jo?" pokračovala. Slabě se jí chvěl hlas.

,,Fajn, tak jsem ti jednou shodila učebnice na zem. Jednou jsem proti tobě něco řekla, udělala. Ale do té doby jsem se snažila všechny tvoje urážky, posměšky a poznámky ignorovat. Prostě tě občas nemůžu vystát! Ale nadávám ti? Pomlouvám tě? Dělám z tebe vola před ostatníma? Ne. Jenom se snažím tě nanejvýš tak propalovat pohledem. Jenže to je pro tebe asi vyhlášení války. Seš arogantní, povrchní, namyšlenej a furt se jenom snažíš si zlepšit postavení. Jde ti jen o sebe. Ale dobře, každej jsme nějakej. To ti nemůžu vyčítat...Ale nemůžeš prostě pořád někoho shazovat a ponižovat, aby jsi byl jakože vtipnej a z důvodu, že se na tebe nepěkně podívá!"

Mluvila hodně tiše ale nebezpečně. Jen tak tak jsem jí slyšel, ale přeci. A ona to věděla. Byl jsem v šoku. Doslova a do písmene. Úplně paralyzovaný a neschopný čehokoli. Ale co řekne dál mě zajímalo. Protože jestli je má pocit, že mě nikdy úmyslně neurážela, tak se plete.

,,Proč zrovna já?" pokračovala.

,,Poslední dobou se nezajímáš o nic jiného, než jak ze mě udělat krávu. Jak se blýsknout. To tě nezajímá, že mi tím ničíš život? To sis ještě nevšiml, že poslední měsíc, se permanentně snažím se k tobě vůbec nevyjadřovat? Že jediný co tak jako udělám, že ti zavadím o lavici, když procházím?"

Její slova se do mě zařezávala jako ostří nože. Její hlas, melodický hlas, byl jako tisíce jehel, s každým dalším písmenem pokračující v mučivé akupunktuře.

,,Včera jsem to už nevydržela. Ale víš po jaké dlouhé době? Od Vánoc. Od Vánoc se snažím tě neuškrtit pokaždé když promluvíš. Od Vánoc se přesvědčuji, že třeba nejsi takový, jaký se tváříš, jak se chováš. Nebylo to tak vždycky, je to vlastně docela novinka. Dřív to byla otevřená válka, jenže já jsem se začala držet zpět. Začala jsem brzdit. Myslela jsem, že když tě nechám, třeba necháš i ty mě, což se zatím nestalo. Ale už mě to nebaví. Nebaví mě se přetvařovat, že jsi mi ukradený. Že mě nezraňuje co říkáš. Že jsi fajn, že jsi vtipný.. ne. Nebaví mě to. A ničí mě to."

Takhle jsem se na to nikdy nedíval. Tohle mě nikdy nenapadlo. Ne, že bych se o to tak trochu nesnažil, ale nikdy mě nenapadlo, že se mi to nějakým způsobem podaří. Nenapadlo mě, že ona by mohla být tak citlivá. Že by se mohla snažit zrovna o tohle.

,,Snažím se s tebou vycházet dobře. I když jde jenom o blbou chemii. Snažím se nevstupovat ti do cesty, ale ty to prostě všechno shazuješ a zakopáváš moje snahy hluboko pod zem. Neříkám, že jsem k tobě byla vždycky milá. Od začátku školy jsem tě moc nemusela a možná jsem o tobě někdy mluvila křivě. Ale od nového roku jsem do včerejška neudělala ani neřekla nic. A víš kolikátého je dnes? Hm?! dvaadvacátého dubna. A ty, místo toho, aby ses spokojil s tím, že si tě nevšímám, se do mě navážíš ještě víc. Ale já to přestávám zvládat. Nechci se s tebou dohadovat, nechci s tebou být na ostří nože. Nechci si tebou ničit život, ale ty mi nedáváš na výběr. Ty mi nenecháváš ani chvilku oddechu. Proč se pořád snažíš mě nějak shodit?"

Byl jsem jako opařený. V hlavě se mi myšlenky doslova vařily a já se marně snažil pochopit, co se to děje. Zvoní. Profesor již nemluví. Přednáška skončila. Skřípání židlí, hluk a hlasy spolužáků. Vše jen rozmazaně a z dálky.  Vstala, strčila mobil do zadní kapsy a přehodila si brašnu přes rameno. Rychle opustila třídu. A já, já jsem jako debil zůstal seděl v lavici a zíral do blba. Protřásl jsem si hlavu a urychleně vyplul z učebny. Svižným krokem jsem zamířil k další třídě. Jelikož jsem procházel kolem své skříňky, bleskově jsem tam nacpal tašku, v níž jsem beztak téměř nic neměl a doběhl ke třídě. Nebyla tam. Nikde jsem jí neviděl. Do _dele! Vyběhl jsem k její skříňce. Tam ovšem také nebyla.

,,Hledáš někoho?" uslyšel jsem hlas Andreeho.

,,Neviděl jsi Cassidy?" vyhrkl jsem.

,,Běžela někam dolů.. cos jí zase udělal?" zbystřil, ale než větu dořekl, už jsem byl u schodů a po třech je seskakoval přemýšleje, kam mohla jít.