SPŠ Grafická

Z očí do očí

,,Jak je na tom?" přešel jsem Jettovu poslední poznámku a hodil hlavou k nemocniční posteli.

,,Špatně."

Ne, ne, sakra, to ne! Až moc jednoduchá odpověď! Promnul jsem si rukou obličej a zapřel si o ni čelo, abych skryl oči. Na chvíli jsem je zavřel. Jett položil kytici, kterou přinesl, vedle té mojí na stolek u postele a vzal svou matku za ruku.

,,Proč sem pořád chodíš?" zeptal se a já na moment ztuhl.

,,To, že jsi ztrail Chrise, neznamená, že Christopher se přestal zajímat."

,,Já od tebe nic nechci."

,,Promiň, to mě teď fakt nezajímá," řekl jsem s dlouhým výdechem.

Jett se zachvěl.

,,Má mě to mrzet, nebo mám být rád, co myslíš?" odpověděl mi.

,,Vyber si, nechám to na tobě."

Chvíli bylo ticho. 

,,Promiň, asi s ní chceš být sám," uvědomil jsem si a zvedl se z křesla.

,,Počkej," zarazil mě Jett. Chvíli se mi díval do očí, potom pohled sklopil ke své matce a dál nic neříkal. V hlavě jsem šílel, ale na venek jsem se nažil být klidný. Tak zničující pocti, stát, jenom stát, nic neříkat a vědět, co se mu honí hlavou... doopravdy to vědět. 

Zasraná katedrála!

Ještě jednou jsem dlouze vydechl.

,,Chceš si promluvit?" zeptal jsem se ho, smutně se na mě podíval.

,,Co pak máme o čem?"

Další ticho. Mučivé ticho. Jenomže ani když jsem ho znovu prolomil to nebylo lepší.

,,Možná se dlouho neuvidíme," řekl jsem pomalu a poprvé v životě se vyhýbal očnímu kontaktu.

Stejně jsem si ale všiml, že se mu v očích zaleskly slzy. Tělem mu otřásl vzlyk. A já jsem nemohl nic udělat. Nevěděl jsem, co udělat. Co můžu udělat, abych mu neublížil ještě víc. 

,,Zajdeme si na kafe," oznámil jsem. 

Ale takhle ho nechat nemůžu.

,,Počkám dole."

S těmi slovy jsem se odmlčel a potom otočil ke dveřím. Vyšel jsem z pokoje a tiše za sebou zavřel.

    *   *   *

,,Máš práci?"

,,Jo."

,,Za kolik?"

,,Řekněme, že mi to zatím stačí."

,,Táta je v pohodě?"

,,Ano, táta normálně vydělává a nervově to zvládá taky."

,,Co spánek?"

,,Málo, ale kvalitní."

,,Vysoká?"

,,Zajištěná."

,,Budoucnost?"

,,Chrisi, tohle nemá smysl!" křikl Jett a schoval hlavu do dlaní. 

Už čtvrt hodiny jsme seděli v divadelní kavárně. Na rozdíl od Jetta, já jsem byl alespoň na venek klidný. Možná až moc. Seděli jsme a prvních deset minut bylo ticho. Nepadlo jediné slovo. Jen jedno tiché díky, když jsem mu donesl kávu. Sedoval jsem, jak svírá sklenici oběma rukama, jak do ni upírá pohled, sledoval jsem ho, prohlížel si ho a přemýšlel. Potom jsem začal mluvit.

,,Tímhle ničemu nepomůžeš, akorát já budu o něco víc šílet!" řekl.

,,A probudí v tobě to šílenství alespoň trochu života?" zeptal jsem se tichým hlasem. Nechápavě se na mě podíval.

,,Nutí tě to přemýšlet a něco cítit. Nutí tě to něco dělat, žít," pokračoval jsem.

,,Jo a taky mi to rozkládá duši a skřípe srdce ve dveřích," poznamenal.

,,Chrisi, Jette!" ozval se příjemný ženský hlas z druhé strany kavárny. Jett zaúpěl.

,,Agh, já teď s Cleare mluvit nezvládnu!" podíval se na mě zoufale.

S pohledem upřeným do jeho očí jsem se zvedl.

,,Neboj se, bráško, nemusíš."

,,Pak už tedy půjdu," oznámil, když jsem se odvrátil od stolu. Neotáčel jsem se zpátky.

,,Dobrá tedy. Kontakt na mě máš. Rád jsem tě viděl."

Položil jsem mu ruku na rameno a potom se vydal do středu kavárny. Starostlivý a mírně znepokojený výraz nahradilo nadšení a široký úsměv.

,,Cleare, vypadáš skvěle!" řekl jsem a objal ji.

Ani já jsem si nebyl jist, že s ní teď dokážu mluvit. Ale už jsem neměl na výběr. Chce to omluvit Jetta a potom už jenom nějak přežít. S úsměvem na rtech. Jistě. Z bláta do louže. Cleare mi vždycky stála za trochu té dobré nálady, teď mám ale hlavu plnout Jetta. S úsměvem na rtech. I kdyby falešným.

___

Vydržte! Začne se to vyjasňovat, slibuji! Začal už někdo teorizovat, co se asi mohlo stát? Co je tak odcizilo? Proč je Jett zoufalý, Chris nespokojený a zatrpklý, proč je Cassidy jako tělo bez duše a tráví dny prázdnin u zídky za školou, proč už ani Jane si neví rady? Pište do komentářů i do zpráv!