SPŠ Grafická

Zpět do reality, tvrdší než obvykle

,,Co... co kdybychom se tvářili, že se tohle nikdy nestalo?" zamumlala Cassidy, když jsme stoupali do schodů na v pořadí pátou, pro nás druhou, přednášku. 

,,Tvářit se tak můžeme, ale jenom pro okolí. A teď to nemyslím jako vhodný materiál pro útok, ale spíš, že po tomhle dni prostě nebudu schopný se k obě chovat a tvářit se na tebe stejně jako předtím. A předpokládám, že to bys ani nechtěla. Nemyslím, že z nás budou kamarádi, ale myslím, že se k tobě prostě budu chovat jinak a že tě budu víc respektovat. Nemám potřebu o tomhle někomu vykládat ale myslím si, že si všichni něčeho všimnou. Ostatně, oba dva jsme víceméně v centru dění, jenom v jiné straně třídy. A jestli já z ničeho nic upustím od obvyklých keců, lidi kolem mě si toho všimnou. Stejně tak tomu bude s tvojí stranou třídy. Těm lidem v neutrálu to možná bude ukradený, ale všimnou si toho. Drby se šíří rychle a my jsme teď oba dva nebyli na třech přednáškách, na další přicházíme spolu, Andree ví, že jsem tě hledal, předpokládá, že jsem ti zase něco udělal, neboť je z tvé poloviny, a spousta lidí tě mohla vidět, když jsi běžela dolů, stejně jako mohli vidět mě, když jsem elegantně padal ze schodů jen chvíli poté, cos je prořízla ty. Všichni, kteří nejsou hluší nebo slepí, na téhle škole ví, že my dva se nesneseme. Všichni si všimnou, když půjdeme ve stejnou dobu stejnou chodbou a nebudeme se zasypávat sarkastickými poznámkami, protože všichni čekají, co za perličky zase uslyší. Naše hádky občas jednoduše jsou vtipné. Oba máme smysl pro humor a oba umíme používat sarkasmus. Tvoje urážky jsou vtipné, moje nejsou trapné, jednoduše zajímavé. Předpokládám, že už teď si lidé, co s námi byli na první přednášce pobaveně špitají o tom, že jsme seděli vedle sebe a že jsme oba dva vypadali, že bychom nejraději skočili z okna. A předpokládám, že ti, kteří vědí, na jaké přednášce jsme měli být a že jsme jí vynechali - oba dva - se po nás zeptají lidí z kusu třídy toho druhého, aby se dozvěděli kam se poděl jejich kamarád. Jett mě bude hledat a bude tušit, že jde o tebe, jelikož s námi byl na první přednášce. Zeptá se Andreeho, který se baví s tebou a ten, i když ho nemá rád, mu řekne, že jsem běžel dolů, protože ví, že jsem tě hledal a dojde mu, že jsme se zase nepohodli. To už máme dva lidi, kterých se může zeptat kdokoli další a oni jim poví, co vědí, neboť my dva jsme prostě lidi, kteří mají kamarády a u nichž si člověk všimne, když jen tak zmizí. Navíc jsme lidi, kteří když zmizí oba, tak si všichni hned začnou domýšlet, že jeden z nás toho druhého právě někde vraždí, nebo v druhém případě, že ti někde vyznávám lásku. Jak jsem řekl, drby se šíří rychle a dva lidé vědí, nebo mohou odtušit, co se stalo. Předpokládám, že teď už každý, kdo se o to jen trochu zajímal ví, že my dva jsme se pohádali, ty jsi utekla a já jsem běžel za tebou. Lidí z tvojí části třídy to budou házet na mě, že už jsem ti zase něco udělal, lidé z mojí části třídy, to budou házet na tebe, jako - co se jí zase stalo a proč pořád tak histerčí. No a zbytek školy si určitě mohl všimnou ruchu, který s největší pravděpodobností vytvořil hlouček našich spolužáků, kteří sdíleli veškeré informace, aby zjistili a odtušili, kde jsme a jestli jsme v pořádku. Ale jinak ano, samozřejmě že se můžeme tvářit, že se nic nestalo." Cassidy se zastavila. Já jsem zůstal stát schod nad ní. Byla roztomilá, když oproti mně byla najednou ještě menší. Když  se na mě podívala, musela hlavu zaklonit úplně.

,,Já tě nechápu. A asi tě nikdy nepochopím."

,,To ani nemusíš," odpověděl jsem.

,,Tvoje arogance se mi přestala vázat s debilitou... Tvoje myšlenky se mi začínají místo idiotských keců jevit, jako inteligentní, to mě děsí," řekla.

,,Co tě na tom děsí?"

,,Že jsem změnila názor během dvou hodin." Ukročila doleva a jala se pokračovat ve vycházení schodů. Udělala dva kroky a potom jsem si zarazil.