SPŠ Grafická

Prostě jdi dál

Když jsem se tenkrát rozloučil s Cleare a odešel z divadelní kavárny, neměl jsem v hlavě nic jiného, než Jetta a v koutku mysli Cassidy. Věděl jsem, že bych měl zavolat Jane a zjistit, jestli je Cassi v pořádku, měl bych zavolat do nemocnice a vytáhnout z doktorů, jak je na tom Jettova máma, měl bych vymyslet, jak jí můžu pomoct. Zároveň jsem ale věděl, že i kdybych zjistil, že Cassidy v pořádku není, že bych nevěděl, co dělat a jak jí pomoct, i kdybych zjistil, že Jettova máma doopravdy umírá, kromě finacování nemůžu, postě nemůžu s ničím pomoct. Není v mých silách nic vymyslet a s ničím hnout, přesto mám ten vtíravý pocit, že bych měl. Mířil jsem tehdy na hřbitov. Nemyslel jsem na to, prostě jsem tam šel. Když jsem viděl jeho mohutné brány a kamenné zdi prorostlé mechem, překvapilo mě to. Ale pokračoval jsem v chůzi. V hlavě pořád myšlenky na ty dva zatracený lidi.

Když jsem čistil hrob, přemýšlel jsem o tom, co mi kdysi dědeček říkal, když se v životě dostanu do konfrontace s problémem, který nejde vyřešit, mám se posunout dál. Nejdřív se postarat o ty věci, se kterými můžu hnout. Pokud se to nedá vyřešit, prostě jdi dál. Pokud s něčím nemůžeš nic udělat, pusť to z hlavy, neubírej si tím kapacitu. Jenomže můžu já snad na tohle přestat myslet? Ne, nemůžu. Do toho navíc budu muset ještě taky udělat spoustů věcí kvůli své osobě. Na příklad dnes mám být v práci. Jenomže dnes na to nemám.

Vytáhl jsem z kapsy telefon a vyhledal kontakt na dámu, která posuzovala můj pohovor. Tou dobou jsem už vycházel hřbitovní branou a mířil nejbližší cestou k sídlu svého zaměstnavatele.

,,Prosím?"

,,Dobrý večer, Christopher Aristieri, mluvím s paní Gladis Hortensiovou?"

,,Dobrý večer, Christophere, co potřebujete, u telefonu?"

,,Volám vám kvůli dnešní směně. Měl jsem přijít ve čtyři a být u vás do půlnoci, vyskytlo se mi ale pár nepříjemností. Dopoledne jsem byl v nemocnici za matkou jednoho přítele a ukázalo se, že je na tom hůř, než jsem si myslel. S tím přítelem jsem měl potom schůzku, která neprobíhala podle plánu a docela se bojím, aby teď neudělal nějakou hloupost. Rád bych na něj dohlédl. K tomu potřebuji dnešní odpoledne abych mohl promluvit s doktory o možné operaci té ženy."

Na okamžik jsem se odmlčel.

,,Pokud mě potřebujete a způsobil bych problémy či potíže, samozřejmě dorazím a pokusím se záležitosti, které potřebuji vyřešit, přehodit na později. Kdybyste mě ale mohli postrádat, dorazil bych dnes okolo deváté večer. Potom ještě mohu tři hodiny pracovat."

Na druhé straně bylo pár okamžiků ticho.

,,Jestli je to tak, jak říkáte, přijďte tedy v devět, ne ale do práce, nýbrž na kafe. Budu na vás čekat před vedlejším vchodem. Máte-li v životě problémy, které vám mohou komplikovat dodržování domluvených směn, chci o nich vědět."

Abych byl upřímný tímhle mě paní Hortensiová trochu překvapila.

,,Dobře. Můžeme si promluvit. Ale není to nic zajímavého. Není to ani na dlouho. Pokud na tom ale budete trvat, rád vám to řeknu. Uvidíme se tedy v devět hodin večer, děkuji vám, jsem vám vděčný. Přeji pěkný zbytek odpoledne."

,,Vám také, Christophere, na shledanou."

,,Na shledanou."

   *   *   *

Těch hovorů u kafe nebylo málo. Ona byla starší dáma, které chyběla společnost, já mladý muž, který ztratil příliš na to, aby si užíval prázdnin před vysokou, a žil osamělý život.