SPŠ Grafická

Dřevořez

Rozrazil jsem přivřené dveře třídy. Cassidy seděla v zadní části, v mojí části, seděla a kolem ní byl hlouček jejích lidí. Kolem hloučku jejích lidí byl hlouček mých lidí. A v tenhle moment se po mně všichni otočili.

,,Tak se konečně objevil," křikl Andree a strčil Olivera, stojícího vedle něj, do ramene.

,,Tak co, máme ho zmlátit, Cassidy?" promluvil Oliver a založil si ruce na hrudi. Bezva, to mi tak ještě chybělo. Pár namachrovaných frajírků, co držkujou víc dlaždič v Prosinci. Cassidy něco řekla a s docela podrážděnou grimasou lehce zavrtěla hlavou, otočila se na Olivera s Andreem a tiše jim spílala. Teda, já jsem jí nerozuměl, ale takhle nějak to znělo.

,,Tohle pako si na tebe neustále dovoluje a ty ho budeš ještě bránit?!" okřikl ji Oliver a ona si rázně stoupla.

,,Ty vůbec nevíš co se stalo, jenom machruješ a vytahuješ se, myslíš si, že kdybych ho chtěla zmlátit, už jsem mu jednu nevrazila?"

,,Jasný, ty bys chtěl vrazit jemu, to by...."

,,To by nebylo o nic horší než ty, protože nevím jestli sis toho nevšiml, ale on je možná arogantní aa všechno možný, ale má slušný vychování a ač si dokážu představit, že by občas chtěl, pěstí by mi nedal i když nejspíš jenom z důvodu že jsem holka. Zato tobě by už klidně vrazil a myslíš si, že tvoje řeči ti nějak pomůžou? Myslíš si, že kdyby ses postavil proti němu, tak bys měl šanci ho přervat?! Promiň, mně je jasný, že se ti nelíbí, že do mě furt šije a že je ode mě nekolegiální a jaksi nesprávné, že ho teď "bráním" jak jsi to nazval, ale mě to už prostě nebaví, co jsem přišla jenom meleš o tom, jak ho zmlátíš a žes to měl udělat už dávno a to tě ani nenapadlo, že jsme třeba mohli být úplně jinde a dělat něco úplně jinýho než si nadávat. Řekla jsem ti snad něco o tom, kde jsem byla? Ty vůbec...-"

,,Cassidy," přerušil jsem ji rázně, protože jsem se konečně prodral lidmi a mezi lavicemi až k nim. Ona zmlkla a podívala se na mě.

,,Když dovolíš," řekl jsem a pevně chytil Olivera za zápěstí. Prudce jsem ho vytáhl z davu lidí na trochu otevřenější prostranství na konci třídy, kde byl volný prostor. Všichni se otočili naším směrem a já jsem Olivera stihl pustit dřív, než se mi vytrhl, což mělo za následek to, že jsem s ním v podstatě praštil o zeď.

,,Říkal jsi, že mě chceš zmlátit, tak prosím, ukaž se," řekl jsem rychle a rázně, myslím, že to byl právě ten tón, u něhož obvykle Jett prohlásí, že zní fakt děsivě a nebezpečně... kde je Jett? Už přišel? Neohlížel jsem se, pro efekt, jsem se Oliverovi upřeně díval do očí a narovnaně, uvolněně jsem stál kus od něj. Zatímco ostatní stáli v rámci možností tiše a nehnutě, Oliver zrychleně dýchal a jeho roztažené zorničky se mi zabodávali do očí. Vypadal nervózně a vytočeně a to je přesně to, co se mi bude hodit jestli se odhodlá mě praštit. Začínal jsem doufat, že to udělá. Měl jsem chuť mu vrazit už hodně dlouho ale nechtěl jsem zbytečně rozžíhat oheň. Teď si koledoval a to doslova.

,,Tak co bude, já čekám. Nebo jsi snad ztratil odhodlání?" křikl jsem. Ne posměvačně, ani urážlivě, prostě jsem to řekl, nahlas a zřetelně, ostře a nebezpečně. A nejspíš se mi to opravdu podařilo říct tak, jak jsem chtěl.

,,Myslíš, že je to fér?" ozval se hlas z hloučku lidí po mé levici. Hlas patřil Peterovi.

,,Copak já vím, on dokáže? Já nejsem ten člověk, kterého by ses měl ptát, jestli by byl tenhle souboj fér. Oliver měl, možná ještě pořád má, já nevím, pocit, že mě přepere a nejspíš bez problémů, podle toho jak o tom mluvil. I ona to říkala," pohodil jsem hlavou na Cassidy, ,,že prý tu celou dobu mele o tom, jak mě zmlátí. A nebylo by to poprvé, co mi tím "vyhrožoval"," poslední slovo jsem doplnil uvozovkami tvořené pokrčením ukazováku a prostředníku z obou stran mé hlavy. ,,Nepodceňuj ho, třeba vážně něco dokáže, kdoví? A pokud to chceš brát z fyzické stránky, tak to, že jsem vyšší a jaksi... abych vám udělal radost, řekl bych zdatnější, ať máte zas chvíli důvod mluvit o mé aroganci, ale tohle on věděl už když říkal, že mě bez problémů zmlátí. Nebo snad, když mě vidíš takhle z blízka, ti spadl hřebínek?" otočil jsem se s posledním dovětkem zpátky k Oliverovi. Peter už mlčel. Byl jsem zticha a díval se svému "vyzyvateli" do očí. Všichni byli zticha.

,,Takže nic nebude?" povytáhl jsem po chvíli obočí. ,,Škoda..." dodal jsem a pomalu se otočil, periferním viděním jsem ale bedlivě sledoval, co udělá. Moje domněnka se potvrdila. Oliver sebou škubl. Pár lidí překvapeně vydechlo, já se prudce otočil a doufal. Chytil jsem jeho pěst.

,,Wow," ozval se Jett, který se zjevil na kraji hloučku přihlížejících. Nechtělo se mi věřit, že se mi podařilo jeho útok vykrýt tak dokonale. Tou nejefektivnější cestou. Sevřel jsem jeho pěst v dlani. Ten kluk fakt nemá sílu, uvědomil jsem si a pohrdlivě si odfrknul.

,,Co jiného čekat, že," řekl jsem hrubě a uvolnil stisk. Oliver svou ruku vytrhl zpod té mé. Narovnal jsem se, přejel pohledem všechny přítomné, na chvilku se zastavil u Cassidy a nakonec jsem se otočil a prošel pryč. Lidé v prvním voji mi sami udělali cestu, aniž bych musel něco říkat a tak jsem bez problémů a hrdě, důstojně a s dávkou nově nabytého respektu z momentální atmosféry, nejspíš dusícího celé okolí, vyšel ven ze třídy. Na chodbě jsem se zastavil tak, aby na mě ze třídy nebylo viděl a zhluboka se nadechl. Protáhl jsem si krk a strčil ruce do kapes dlouhých kalhot. Došel jsem k automatu na konci chodby, vhodil do něj deseti korunu a nechal si připravit jedno latte. Z kelímku poklidně stoupal teplý dým, voněl a nesl se vzduchem stejně vznešeně, jako jsem to obvykle dělal já. Napil jsem se a vnímal, jak mi horké kafe protéká ústy, na jazyku, krkem a celým jícnem a pomalu mi zahřívá ztuhlý hrudník. Zazvonilo a na druhém konci chodby se objevil profesor, který s největší pravděpodobností mířil na moji hodinu. Začíná přednáška o dřevořezu, tu bych si neměl nechal ujít.