SPŠ Grafická

Na některé otázky není odpovědi

Seděli jsme vedle sebe, mlčky pili kafe a nejspíš oba naplno přemýšleli. Sakra co mě to popadlo?! Proč jsem za ní šel! Třeba proto, co mi řekla. Změnil jsem úhel pohledu. Ale nevím jak! Nevím proč. Nevím, co se to najednou stalo. Dopil jsem kávu a zmačkaný kelímek hodil do koše. Fajn, a teď jako co? Neměl bych něco říct? Možná... možná jo, ale jak? A co? Ahr, fajn. Tak jinak. Já jsem já. Pořád ten stejný člověk jako předtím. A ona je pořád ona. Cassidy je pořád ta stejná Cassidy, která si mě neváží a kterou chci potopit. Jo, počkat, nepodařilo se mi to už náhodou?

Fajn. Znova. Já jsem já. Pořád stejný já.

,,Máš pěkný prstýnek," řekl jsem. Ne! Do háje, tohle nejsem já.

,,Díky," podívala se na mě trochu překvapeně. Následně zabodla pohled do svého prstu, kolem nějž bylo omotáno cosi, co vypadalo jako stříbrný, tenký opasek. Opravdu zajímavý prstýnek, originální. Ale já tu nejsem pro to, abych jí skládal poklony.

,,Ten mám od babičky," řekla, nejspíš jen aby řeč nestála. Pokýval jsem hlavou. Cassidy se zvedla, zmáčkla kelímek od kafe a se slovem ,,děkuju," ho hodila do koše. 

,,Proč jsi za mnou přišel?" Dožadovala se odpovědi, která neexistovala. Minimálně já jsem ji nikde nedokázal vyčíst. Stála kus přede mnou a levou rukou se držela za loket ruky druhé. Stála strnule, je nervózní. A to Cassidy nebývá.

,,Co já vím," začal jsem zlehka. ,,Potom co jsi mi všechno tamto řekla, jsi zmizela. Chtěl jsem vědět, jestli jsi v pohodě."

,,Ale proč? Proč tě sakra po takový době zajímá, jestli jsem v pohodě?! Moje pohoda ti byla vždycky ukradená, teda... možná kdyby ti byla ukradená, tak by to ještě šlo, ale..."

,,A ty si myslíš, že já jsem si celý roky jenom lítal v oblacích? Myslíš, že mě nijak neovlivňovaly tvoje kecy? Myslíš si, že jsem to všechno dělal jenom tak, pro srandu, bezdůvodně?!" Tak a už jsem zase zpět.

,,Ne, nemyslím si, že jsi to dělal jen tak. Až na to, že tvůj důvod byla touha mě zničit!" odpověděla už trochu více odvážně.

,,Jo a proč si myslíš, že jsem mohl mít takovou... touhu ti něco udělat? Protože nutně potřebuju někoho tyranizovat?! Nenapadlo tě někdy, že mně taky není příjemný, když do mě pořád někdo reje?!" postavil jsem se a zase se musel v duchu uchechtnout jak je to skvělé být tak vysoký.

,,Jo, to je jediný, co umíš, hezky si stoupnout, aby ses na všechny díval z vrchu. Pokud je to tvůj jediný trumf tak...-" V tu chvíli mě začínaly napadat zvláštní myšlenky. Týkaly se všeho jenom ne toho, co jsem dělal za posledních pár let. Tedy... ony se toho týkaly, ale z úplně jiného úhlu. Řekla... trumfy. Jediný můj trumf, že je to, že jsem vysoký. Vždycky jsem k ní jenom mluvil, možná jsem párkrát zvýšil hlas nebo tak něco. Ale co takhle činy? Co kdybych udělal něco, co by ji umlčelo. A umlčelo by ji to, nebo by mi vrazila facku? Heh, i kdyby, pořád bych byl ten, co vytáhl poslední trumf. Co by stalo, kdybych ji... usadil něčím jiným než slovy? Fyzicky bych jí neublížil, holce ne, to ani omylem. Ale jsou i jiné věci než jen slova a násilí. Ještě pořád je tu ta třetí strana. Obvykle bývá celá v růžovém, podložená srdíčky a růžemi, ale pokud by v tomhle bylo něco z výše uvedených věcí tak nanejvýš ta růže. Trnitá růže. Co by se stalo kdybych ji políbil?

V té chvíli se jeho myšlenky nedotýkaly možné lásky ani přes svářečské rukavice. Stál s lehce nakloněnou hlavou a zamyšleným jemným a téměř neznatelným úsměvem se na ni díval a na půl ucha poslouchal, o čem energicky a trochu nabroušeně mluví. Mluvila vcelku rozumně a (za to jí byl vděčný - ) vyhýbala se hysterii. Cassidy řekla své a potom už jenom čekala na jeho reakci. Ale té se jí ještě hodnou chvíli nemělo dostat. On se totiž pořád zabýval tou revoluční myšlenkou, že tak by ji možná konečně dostal do šachu. Znamenal by to absolutní obrat všeho. Umlčel by ji a navíc by měl poslední slovo. Ona by s ním potom nejspíš nechtěla mluvit, možná by si připadala trapně a pokud se tolik nemýlil v její povaze, tak by to ani nikomu nevykládala, protože, když vás políbí váš úhlavní nepřítel a ještě tím stylem, že si z vás vyloženě utahuje... Jednoduše geniální diplomatický tah.

,,Víc mi k tomu neřekneš?" zmírnila a já se pousmál už víc znatelně. V očích se jí zase zaleskly slzy. Sakra co je tohle za logiku? Ještě před chvílí si na mě (docela ironicky) vyskakovala, že jediný můj trumf je výška, teď vypadá, že se zase rozpláče. Co se jí sakra honí hlavou? A nebo ten rage byl jenom zástěrka pro smutek? Je to docela častý jev, že lidé schovávají smutek za jiné, většinou agresivní emoce. Znamená to pak, že pokaždé, když na mě byla nepříjemná nějak víc, pokaždé, když na mě křičela a něco mi vyčítala, že se tím snažila zamaskovat to, že se každou chvíli rozbrečí? To by vysvětlovalo, proč potom vždycky na nějakou dobu zmizela. Dobře, nebudu si namlouvat, že mě to ještě nikdy nenapadlo. A navíc to nemuselo být pokaždé. Ona přeci jenom není padavka, není slabá a vydrží toho hodně, ať už jsem jí ublížil jakkoli.

,,Proč se tak stresuješ?" zeptal jsem se.

,,Cože?" vypadala nechápavě.

,,Máš na krajíčku a snažíš se mě vyautovat. Zcela zbytečně mi nadáváš, když na to nemáš energii. Nepřepínej se, fyzicky, psychicky ani citově. A tím nemyslím, jenom tuhle situaci. I v životě. Nesnaž se udělat víc než můžeš zvládnout."

,,Proč mi to říkáš?" Ano, opravdu se asi znova rozbrečí. 

,,Protože to na tobě vidím pořád. Bereš si toho na sebe moc. V tom rozpoložení v jakém jsi,  mě nemůžeš zvládnout urážet a vydržet ten nátlak. To jednoduše není v tvých schopnostech teď, tady, v tomhle stavu mě poslat do háje a odejít se vztyčenou hlavou jako jindy. Ani tvoje argumenty za nic nestojí. Nedus se tím. Nesnaž se tvářit drsně, teď tím prostě nic nedokážeš." Tak tímhle jsem ji zdá se taky umlčel. 

,,Já tě asi vážně nikdy nepochopím," poznamenala po půl minutě.

,,To jsme dva," utrousil jsem do větru.