HOPE | Sterek | cz

IX. Injury

,,Scotte počkej, co hledáme?"

,,Dereka."

Vyděšeně jsem se rozběhl do útrob domu. Scott mi toho moc neřekl, ale předpokládám, že když cítí krev a vyzval mě, abych našel Dereka, bude zraněný někde v domě.

Prohledával jsem zničené místnosti ve snaze ho najít a doufal, že to nebude vážný. Taky jsem se v duchu ptal : neměli by se vlkodlaci hojit?

Přiběhl jsem do zřejmě bývalé kuchyně a konečně ho spatřil. Ale nebyl na něj pěkný pohled. Myslím tím, rád jsem ho viděl, ale zároveň vypadal hrozně. Seděl zády opřený o zeď, svalnatá hruď mu prokukovala skrz cáry trička, které z něj zbyly, na levém boku si tiskl obě ruce, pod kterými prosakovala čerstvá krev a obličej měl zkřivený bolestí.

Okamžitě jsem se k němu sklonil a sundal si mikinu. Absolutně jsem nevěděl, co mám dělat. V takové situaci jsem byl poprvé. Ustrašeně jsem mu mikinu obvázal kolem pasu, abych zakryl ránu. Byl těžký a dostat se pod něj mě stálo velké úsilí.

,,Sti-l-es..?" zasípal.

,,Jo. Dereku, musíme tě dostat do nemocnice. Můžeš vstát?" promlouval jsem k němu, i když on se zdál být trochu mimo, nejspíš kvůli té bolesti.

,,Ne..vem.mě..na..vete-ri-nu" procedil mezi zaťatými zuby.

,,To vyřešíme v autě. Pojď."

Vzal jsem ho pod ramenem a pomáhal mu vstát. Cítil jsem jeho vůni přímo u mého obličeje, jak jsem ho vzal pod ramenem, aby se o mě mohl opřít.

,,Dereku no tak.. snaž se.. " prosil jsem ho, protože byl celkem těžký.

Nakonec se mi ho povedlo postavit, i když stále zatínal zuby, držel si jednou rukou ránu a většinu své váhy přenesl na mě. Vratkým krokem jsme vykročili ven. Prosil jsem ho, ať vydrží.

U schodů jsme potkali Scotta. Ten se mi snažil pomoct, ale moc toho nenadělal, když Derek odmítal se pustit jednou rukou rány a druhou rukou mě. Držel se mě pevně.

Dotáhl jsem ho do auta a posadil ho na přední sedadlo. Scott se usadil vzadu a já jsem oběhl předek auta, sednul si za volant a nastartoval.

,,Co teď?"

,,Vet-e-rina" připomněl Derek.

,,Proč na veterinu?" divil se Scott, který na veterině pracoval jako brigádník.

,,Musím..za..Deatonem.." šeptal Derek s přivřenýma očima.

,,Kdo je Dea-" ptal jsem se a Scott mě hned přerušil se slovy :,,Veterinář."

Nadzdvihl jsem obočí. ,,Takže k doktoru pro psy? ... Fajn. To dává smysl."

Derek mě i přes bolest zpražil pohledem. Jejda.

Tak jsme se zraněným a trochu uraženým Derekem vyrazili na veterinu.

,,Kdo ti to udělal?" zeptal se ho Scott po cestě.

Derek jen znaveně vydechl něco ve smyslu, že nám to poví potom.

Ale mě nedala spát jedna otázka.

,,Dereku.." zaregistroval můj hlas a snažil se mě vnímat. ,,Neměl by ses hojit?"

Skoro smutně pohlédl na zem. Až na to, že on nedával city najevo. Okamžitě vyměnil svou pravou a citlivou stránku za kamenou tvář. Měl jsem ho přečteného, i když jsem ho znal jen chvíli.

,,To je na dlouho." odvrátil pohled a opřel si hlavu a okýnko auta.

«««---»»»

Za pár okamžiků jsme už byli na klinice. Odvedli jsme Derekaza veterinářem a on začal s léčbou. Nás u toho nepotřeboval a řekl nám, ať jdeme domů. Vlastně jsem ještě doma nebyl, myslím po škole. Takže jsme Deatona poslechli a rozjeli se domů. Scott měl mít druhý den rande s Allison a já si potřeboval dát domů věci a udělat si něco do školy.

Jenže jsem prahnul po tom, vědět jak to je s Derekem. Když byl zraněný, vypadal o dost přívětivější než obvykle. Dokonce měl poprvé upřímnou radost z toho, že jsem ho našel. I když to bylo za takových podmínek, bylo to pěkný. Dokonce bych jeho pohled přirovnal v roztomilému štěněti. Omyl... Vlčeti.

Ještě ten den jsem tátovi oznámil, že přespím u Scotta a vydal se za Derekem.

Když jsem na veterinu dorazil, Deaton mě pustil do zvláštního pokoje, kde Derek spal. A pro mojí smůlu, opravdu spal. Potřeboval jsem vědět, kdo mu to udělal. Potřeboval jsem vědět, proč se nehojí. Potřeboval jsem vědět, že je v pořádku. Prohodili jsme spolu pár slov a už mi na něm začíná záležet. Nezdá se vám to zvláštní?! Mě ano, ale vidět jsem ho musel.

Vstoupil jsem do pokoje a naskytl se mi pohled na spícího Dereka. Potichu jsem přešel ke křeslu kousek od postele a pozoroval ho.

Chrápal. Usmál jsem se. Nečekal bych, že někoho jako on někdy uvidím tak nevinného a chrápajícího. Pusu měl mírně pootevřenou a z ní vycházeli ty prapodivné zvuky.

Sedl jsem si do křesla, a protože bylo už po desáté večer, usnul jsem tam.

Taak jak jsem slíbila, za tři dny je tu další díl :) počítám, že těch dílů už moc nebude, už tak strašně překračuju hranici, kterou jsem si na začátku stanovila a nechci to zas tak protahovat:D každopádně děkuju všem, co tohle čtou a přidávají si to na různé seznamy, hrozně mě to těší! <3
Love you, vaše Cookie :)